Leden 2010

Ti - 3. Na ramenu

30. ledna 2010 v 21:06 | Shiroa |  Tajemství intrik

3. Na ramenu
Cink!
Dvě rolničky zacinkaly v Raigiově ruce.
Rozhlížel se s vítězným úsměvem po okolí, odkud z trsů keřů a velkých stromů začali pomale přicházet na cvičiště jeho dva společníci. Hyuuga Dashimo a Ayougote Aliko. Měli nasupené výrazy.
"No super, ani jsem si s ním nezabojoval…" vzdychl dlouhovlasý ninja Dashimo a očkem přelétl po ležícím tělu Goroki-senseie. "Co teď bude? Navíc…získal si rolničky jen ty," dodal rozzlobeně.
"Já se nechci vrátit na akademii!" zaškemrala dívka a klesla k tělu na kolena, sklopila hlavu a vzdychala. Hatake Obito Raigi zacinkal rolničkami a zasmál se.

NV - 17. Jeskyně příčin

29. ledna 2010 v 18:00 | Shiroa |  Nebezpečné vidiny

17. Jeskyně příčin
Čas ubíhal. Moje máma si povídala a vesele smála s Lucií, jak si říkali nejnovější drby, radili ohledně kosmetiky a vzpomínali na staré časy. Mě nic takového nebavilo, samozřejmě. Nejlépe jsme se cítila v přítomnosti někoho z mých kamarádů. A navíc, táhlo mě to jít ven a prozkoumat terén, což jsem také udělala. A nikdo mi v tom nebránil.
Vyšla jsem na hlavní silnici a kráčela po ní dál, do míst, kde jsem ještě nebyla. Všude je ticho, nebezpečné a zlověstné ticho. Ani větřík nefoukal, což celý den dělal. Pomalu jsem cítila, že tu bude konec vesnice, což prozrazovaly neobydlené domy v dezolátním stavu. Silnice už nebyla z popraskaného asfaltu, ale jen hlíny, samé stodoly a nakonec cedulka se škrtnutým názvem a značka slepé uličky.
Půlka mě se chtěla otočit a vrátit zpět, ale jiná mě zas zahrnovala argumenty, proč mám jít dál. Nejspíš stále dělají kachličky v koupelně a i tak bych seděla a poslouchala něco o tom, kdo se přestěhoval do Německa s tříměsíčním nemluvnětem. Tak jsem šla dál. Sem tam namoklá hlína nedělala problémy mým starším tmavým botaskám. Pěšinka vedoucí do lesa se zužovala a strměla, až nakonec všude byla jen hlína, nějaké prohlubiny od potůčků, jež tu tečkou v deštivém období, a samé klacky, kmeny a jiné větve. Párkrát jsem si málem vypíchla oko od keřů bez listí a zamotala se do pavučiny.
Nevěděla jsem, co je mým cílem, možná jenom kráčet a kráčet, možná hubnout, možná opustit realitu, v každém případě jsem se více vzdalovala od vesnice, ale jistil mě výhled skrz stromy na pár domků s červenou plechovou střechou. Nevím, v jaké výšce jsem byla, ani jestli o tomto někdo ví, avšak tento strmý kopec, spíše skála, měla své tajemství.

Hatake Kakashi

29. ledna 2010 v 16:04 | Shiroa |  Traditional Art
Che, původně to měl být Raigi, což je patrné na tom náčrtku (jeho levé oko je sharingan, ale v pravém má fushigan:-D :-D), ale poté jak jsem kreslila stínování atd..tak jsem přidala jizvu, oddělala fushigan a nakonec to byl Kakashi...protože Kakashi je známý, ne? To je jedno...myslím si, že není až tak špatný...můj sexoš:-D (a sry že samý Naru to, Naru tamto, ale s novým blogem jste to měli předpokládat:-D :-D)

U všeho pravou myší - zobrazit obrázek, zobrazí se vám v plné velikosti:-)


Ti - 2. Zvonky

28. ledna 2010 v 18:47 | Shiroa |  Tajemství intrik
Neodolám a tohle sem dám...:-D :-D

2. Zvonky
"Nanadaime-sama?" vešli do prostorové místnosti dva starší lidé. Jedna vrásčitá babička s ulízaným šedivým drdolem a nízké postavy zahalená pláštěm a o něco vyšší plešatý stařík oblečen ve stejném hábitu, jako jeho společník. Spolu se pomalým krokem přibližovali ke stolu uprostřed té místnosti, jejíž strany vyplňovaly knihovny, skříně a obrazy neznámých lidí.
Židle natočená na okno, v jehož výhledu byl vidět obrovský monument všech sedmi Hokagů, včetně staříka třetího, bábi Tsunade, statečného Minata, jakožto otce Nanadaimeho, a samotného muže, který právě seděl na židli, se otočila. Blonďaté syté vlasy mu rostly do všech stran a zakrývaly tak jeho ochranou čelenku. I když svítili daleko do dálky, ještě více zářili jeho modré oči. Nádherné milostivé a veselé modré oči. Modré jako nynější nebe. I když seděl, na sobě měl plášť se zadním nápisem jeho titulu a čepici sundanou, ale visící za jeho krkem. Usmál se svým šklebkem na návštěvníky.
"Ano?"
Promluvila babička: "My, jakožto rada starších, si dovolujeme upozornit na jednu problematickou věc v případě tvoření týmů."
Naruto zpozorněl.

Ti - 1. Trojice na bojišti

28. ledna 2010 v 15:08 | Shiroa |  Tajemství intrik

1. Trojice na bojišti
Ticho. Naprosté ticho. Ticho ve smyslu žádné rušení živými bytostmi. Jenom nádherné šustění listí lesů, jenž se tu po všech kopcích rozléhají, zpěv ptáků oznamující příjemný jarní den a proplétající se stébla trávy, jež se hromadně kymácejí ze strany na stranu a připomínají tak jemňoučký zelený koberec. Koberec, při pohledu na nějž máte chuť se svalit a už se nezvednout. Jenom pozorovat krásnou modrou oblohu dokonale sytou a posetou bílými fleky, které při trošce fantazie dávají dohromady tvary, při ještě větší trošce dokonce příběh s postavami, jež se hýbou spolu s větrem, jak silně fouká.
Ráj.
Tohle slovo by vystihovalo podle všech obyvatel blízké vesnice jejich domov. Skrytou listovou vesnici, Konohu.
Nádherná příroda, příjemní občané, laskavý Nanadaime Hokage a mírumilovný život. Možná zas tak mírumilovný není. Sic největší nepokoj ustal, i po všech těch letech se stále vesnice nedala do kupy. A i v téhle době jsou stále nějaké ty pokusy narušit mír a svrhnout svět do válek. A ninjů také není právě nejvíce. Možná však pomůže, když k nim přibude trojice právě se pokoušející zvládnout zkoušku přežití a plnit tak mise jako opravdový shinobi. Trojice, která právě stojí uprostřed toho poklidného místa, ale neobdivují přírodu. Připravují se dostat ze sebe to nejlepší.
Tohle je jejich cesta ninji.

Tajemství intrik - Úvod (a klábocení)

28. ledna 2010 v 15:07 | Shiroa |  Tajemství intrik
tak toto je úvodka k této povídce...proč zrovna tajemství intrik? Ani nevím. Intriky jsou ve světě ninjů (čtete správně) běžné...no to je jendo. Prostě jsme musela vymyslet název a tenhle mi nějak vnukl do hlavy, že to jinak nešlo. O čem to bude? ..... takže, abych byla upřímná, mám takovou mneší představu o čem, ale stále musím domyslet konec....nejenom konec, ale ty nápady budou přicházet postupně, ajk budu psát. V to věřím, tak to bylo vždy...:-D No, psát. Mám napsané zatím dva díly, takže uvidím, jak se to rozvine...přinejhorším s tím (a to nechci) praštím, ale to jen jestli to bude příliš dlouhé a mě chuť psát opadne (jako u NV:-D) ale ne, z toho jsem ňják natěšená:-D takže....
Děj se odehrává asik tak....dejme tomu dvanáct let po....no, jakože zavedení míru, dejme tomu:-D Kdo je nanadaime (je to tak správně, vím že je to vadný...) hokage, no to je snad jasný, ne? :-D konoha se stále ještě úplně nezotavila, ale jde to. No, a příběh se plete kolem mladé trojičky, právě nových geninů pod vedením Goroki-senseie...Dva z nich jsou uživatelé očního kekkei genkai. a ten zbylý člen má tajnou zlou touhu...jakou? Co vše za problémy přinese? Čtěte:-)
jo, omlouvám se předem za některé skloňování, ale ty jména jsou fakt vadný jako...:-D vadný..:-D

NV - 16. Vzpomínky na začátek problémů

24. ledna 2010 v 18:00 | Shiroa |  Nebezpečné vidiny

16. Vzpomínky na začátek problémů
Slíbila jsem a stalo se tak. Zaťala jsem ruce v pěsti, přemáhajíc tu další bombu uvnitř mé hlavy.
Prásk!
Myšlenky, vzpomínky, představy a mnoho dalšího se rozletělo a nechtělo se přetřídit. A nejen tohle přispělo k mému záchvatu šílenosti. Také jedna věc, a to zvědavost a náhlá zloba.
"Ne…" šeptla jsem a pohlédla do jejích očí. "To tak nemůže být, ničím jsem nikdy nebyla výjimečná. Tak proč teď?!" pomalu můj hlas sílil, až vykřikl přes celou místnost a otřásal okny, za nimiž byl výhled na les podivných stromů.
"Proč já? Kdy a kde? Ne!" vyskočila jsem z postele a couvala do rohu místnosti, na opačnou stranu něž je okno. Yamian stále a nehybně zůstávala na svém místě. Závidím jí tu sebekontrolu. Nedala na sobě nic znát. Až mě to připomnělo Blacka, ale mnohem zkušenějšího.
"Kvůli pitomým dimenzím a jiným blbostem jsem na tomhle místě! Jak mám vědět, že to nejsou iluze? Takové, jimž jsem věřila po celou tu dobu! A co když tohle je jen dlouhý sen! Hm?!" křičela jsem plnou silou, do očí se mi draly slzy. A nakonec vytekly, jedna po druhé, slané a pálící. "Nechci nic víc, než normální život! S naší partou! Normální pubertu a žádné chození za starými dědky co mi berou krev! Ne!!!"

23.1. - Koneeečně! :-D

23. ledna 2010 v 14:54 | Shiroa |  Diary
Už mám pocit, že jsem přestěhovala s přetříděním celý blog, teda aspoň ty zveřejněné články, některé jsem vynechala....Ale nastalo pár věcí. První: Nejspíš změním dess....Druhá: Ještě se tu necítím jako doma. Nechápu proč. Je to asik...nebudu říkat čím:-D :-D Třetí: Zveřejnila jsem i povídku Dívka s Darem a nemusí se stahovat. Čtvrtá: na leden je za tři dny zveřejněno když nepočítám tenhle a další, co se teprve zveřejní, 229 článků. Nikdy jsem tolik něměla za měsíc (většinou 30 - 60)...njn, stěhování a dávání všech kapitol mých příběhů dělá divy... Pátá: ....už ani nevím.... Šestá: Blog jsem založila 21.01.. Můj bývalý byl založen (aspoň vypovídám že byl zveřejněn první článek) 21.08...až teď mě přijde to číslo symbolické. Sedmá: Jestli se vám nebude líbit new přezdívka, musíte si zvyknout. Je to zkomolenina jap. slovíčka bílá (shiroi) a je to jedna z mých oblíbených barev, barva sněhu (sníh:-*) a sice nejsem plně s tou přezdívkou spokojena, ani s minulou jsem nikdy plně nebyla, protože jsem ji vymyslela v pohotovosti, že si založím new blog...a to se stalo znova, ale co už:-D :-D Aspoň se to nepodobá na blogovou přezdívku jedné spisovatelky. No, teď půjdu skenovat a upravovat, dočkejte se prvních čtyř stránek new komixu Dříve nemožné...:-)

Romance o House M.D.

23. ledna 2010 v 14:37 | Shiroa |  Poezie

V pondělí večer jsem zasedla ke stolu
a chtěla jsem napsat něco ve jménu svém.
Nevytvořila jsem však smutnou baladu,
ale parodii na romanci o Karlovi IV.


NV - 15. Brána dimenzí

23. ledna 2010 v 11:55 | Shiroa |  Nebezpečné vidiny

Nevím, co přesně je dimenze podle lidí a faktů, ale vím, co je dimenze podle mých představ a fantazie....

15. Brána dimenzí
Moje hlava…má hlava…a vědomí…mysl.
Proč mě někdo nezabije? Neumučí? Ať všechna bolest spláchne myšlenky a nedovolí jim se potulovat v mé hlavě? Bláznit, skotačit, šílet, provokovat a hlavně zmatkovat? Proč nemůžu spolknout dynamit? Výbuch by přesně vypadal, jak ten v mé mysli. Zarmoucené, překvapené a zamotané. Proč musíme myslet tak, jak myslíme? Nemůžeme zapudit něco, co nás pronásleduje a naopak vyvolat něco, na co si potřebujeme vzpomenout. Možná to někdo dokáže, ale já to nejsem.
Právě teď, v tuto chvíli, už nevím, jak dál. Křik. Hluk. Nic víc, jen převládání něčeho, co zakrývá to ostatní. Ať už jsem si kdykoliv pomyslela, že můj vnitřní křik utrpení je dost silný a vše přehlučí, mýlila jsem se. Pravé peklo, jež jsem zažívala pouze já a uvnitř sebe, začínalo teď.

NV - 14. Uvnitř neobyčejné nemocnice

23. ledna 2010 v 11:54 | Shiroa |  Nebezpečné vidiny

14. Uvnitř neobyčejné nemocnice
Z mých mokrých očí kapají slzy, jedna za druhou. Kašel nepřestává, ale zvládám ho zadržovat. Však nedokážu zadržet najednou všechny uvolněné emoce. Ani nevím, nemám žádnou představu o tom, proč mě to tak rozhodilo. A možná vím. Konečně nějaký kluk, zasněný, obdivující krásu světa a ne uměliny. A…nevím, nemohu vše najednou popsat, nedokážu. Mé modré zklamané oči pozorují jeho, sklopené a skryté, aby nikdo nepoznal, jak moc trpí tím, že mi od začátku lhal.
Tuhle chvíli narušil můj kašel a náhlé objevení dvou lidí. Byli odjinud, už si nedovoluji říkat iluze, měli na sobě doktorské bílé oblečení a hned ke mně přiběhli.
Jeden, muž s normálními blonďatými vlasy, se na mě podíval hnědýma očima a prohlížel odshora dolů. Druhá, tmavovlasá žena, si ke mně přiklekla a položila lehce ruku na krk. Po chvíli vzhlédla k muži, nato k Blackovi.
"Je to tak, jak jste se obával. Je otrávená, podle rozsahu nemoci jí byl vpíchnutý jed před dvěma dny, v noci."
"Půjde to vyléčit?" rychle přitakal s otázkou a přeskakoval pohledem ze mě na ni.

NV - 13. Zmatek uvnitř mysli

23. ledna 2010 v 11:54 | Shiroa |  Nebezpečné vidiny

13. Zmatek uvnitř mysli
"Jak ti je?" špitl a namočil si špičku prstu do jedné z červených flíčků na zemi. Poté si ten prst dlouze prohlížel. Zajímalo by mě, co si myslí, v téhle chvíli a v téhle situaci. Co více o něm prozradí ty nečitelné oči.
Chtěla jsem odpovědět, ale zadrhává mě kašel. Vyprsknu další krev. A co hůř, přímo na Blackovu krásně čistou, nepomačkanou a voňavou černou kápi.
"P-promiň," zakoktala jsem a dala si ruku před ústa, kdyby náhodou. Proč se mi to děje?
"Nevadí, poslal jsem pro medika, bude ti lépe."
Klečel u mě a hlídal mě, snažil uklidnit. Bylo příjemné, víc jak příjemné mít u sebe někoho, kdo pomůže, kdo neopustí, komu na mě záleží. Znovu jsem se rozkašlala, musela si dát před pusu i druhou ruku. Normálně nemám ráda krev, a už ne moji a v takovém množství, ale nějak zvlášť to teď ani nevnímám. Dělá to to přesvědčení, že tohle je jen ubohá představa? Kašel zas přešel. Mé ruce byly mokré, červená tekutina z nich odkapávala na moje triko, teď už s dokonale sytě červeným flekem na hrudi.

NV - 12. Rozpolcená osobnost

23. ledna 2010 v 11:53 | Shiroa |  Nebezpečné vidiny

12. Rozpolcená osobnost
"Krev," špitla jsem si podruhé, právě v téhle chvíli…nevím co dělat. Všimne si toho učitelka? Nebo to budu muset říct? Bude to v klidu, nebo se rozbrečím jako malé děcko? Vystrašená a v transu si stále otáčím ruku s rudou tekutinou na povrchu. Nemohu sebrat sílu, odvahu ani povzbuzení, abych to nahlásila. Ne, stále tu sedím a s nic neříkajícím výrazem nevím, co udělat.
"Krev," šepot, stále stejný v stejných tónech a se stejným přízvukem, jako nahrávka na kazetě třikrát dokola puštěná.
Mé svaly tuhnou, vědomí slábne, cítím jakýsi podivný pocit, mé oči se rozmazávají, tuším, že nejspíš omdlím. A tohle se mi nikdy nestalo.
"Já…omdlím…" šeptám, ale nikdo mě neslyší, ať už můj slaboulinký vysílený hlásek, tak mě jako osobu samotnou. Navíc jsou všichni soustředěni na vysvětlení učitelky, jelikož vyvolaný žák, stejně jako polovina třídy, nechápal, jak se vše počítá. Dokážu zvednout ruku a říct, co se děje? Nemohu. Nemohu ovládat své tělo, ani sebrat sílu na promluvení.
Oči se mi mlží, statečně bojuji proti spánku, jež mě chce dostat do svého sevření a nepustit ven. Jsem v beznaději. Absolutní beznaději.
Vypadá to na ulití ze školy…

NV - 11. Krvavá změna

23. ledna 2010 v 11:53 | Shiroa |  Nebezpečné vidiny

11. Krvavá změna
Ležím v posteli, stále ještě v normálním oblečení, a přemýšlím. Nemohu přijít ničemu na kloub. Ničemu. Vůbec ničemu. Copak jsem až tak neschopná? Nevnímavá? To postrádám tolik inteligence? Nemohu přijít na nic, co by se dalo použít jako titulek k té dnešní události. Možná něco jako: Moje halucinace si vymýšlejí, nebo Vidiny dokazují vyšší inteligenci než jejich tvůrce, a jiné, nesmyslné, nepouživatelné, neúplné.
Co myslela o té dimenzi? Co to vlastně je? Pohlédnu na počítač. Hladká, černá a matná obrazovka tohoto notebooku mě přitahuje víc, než by měla. Ne. Zavrtím hlavou a pohlédnu na strop.
Minuty ubíhají, jedna po druhé, bezvýznamně, stejně jako já se marně snažím přijít na něco, co by mi pomohlo. Vždy se na chvíli podívám na tu elektroniku na mém stole, ale moje vůle, jež se záhadně osvědčila v tomto ohledu jako silná, mě vždy odvrátí. Je to jak v začarovaném kruhu. Ani nemusí být začarovaný. Kruh i tak nemá konce ani začátku a je nemožné se z něj dostat. Jenže já se spíše cítila jak ve spirále beze středu, však s tím, že čím více dumám, tím více se dostávám dál od vnějšku. Ve spirále se můžete dostat ven, ale i tak jdete čím dál tím více hlouběji a cesta zpět je poté delší. A já nechci, aby byla už delší. Pohotově jsem vyskočila z postele a převlékla se do pyžama, uchopila nějakou knihu z mé hromádky rozečtených knížek ze stolu a četla si.

NV - 10. Důležitý klíč

23. ledna 2010 v 11:53 | Shiroa |  Nebezpečné vidiny

10. Důležitý klíč
Uběhla půlhodina zaplněná otázkami různého typu, ať už rozumné, nebo nerozumné, poté další půlhodina měření, vážení, testování a jiných věcech, až nakonec vše uběhlo, a netuším, jestli si mám myslet, jestli rychle či pomalu. I tak tohle bylo utrpení. Ano. Slovo představující tyranii, mučení a jiné - utrpení.
Vycházím ven. Nikdo v čekárně není, moje máma šla nejspíš do nějakého obchodu s potravinami, aby nemusela zbytečně čekat. Nedivím se jí. Podívám se na moji pravou ruku, kde se nachází červená tečka. Odebral mi krev a ani to dobře neošetřil. Tohoto muže bych nenazvala odborníkem specializovaným se na psychické problémy spojené s fyzickým stavem, to tedy ne.
Na zavřené dveře vypláznu jazyk a s oddechem a úlevou, že nejspíš mě tohle už nikdy nebude muset čekat, odcházím z místnosti.
"Felis…" šepot jemný jako vánek, tichý hlásek probouzející ze snu. Tep se mi zrychlí tak, že by ho ani sto dřepů neudělalo rychlejším. Už neudělám ani krok, nemohu. V zavřené místnosti se najednou ochladilo.
"Felis…"
Dalo se poznat, že ten, kdož vyslovil mé jméno, se přibližuje. Kdybych aspoň věděla, kdo tu je! Však bojím se otočit. Můj krk je ztuhlý, stejně jako celé tělo, nedá se ovládat pouhou myšlenkou.

NV - 9. Krajina je krásná

23. ledna 2010 v 11:52 | Shiroa |  Nebezpečné vidiny

9. Krajina je krásná
"Zas ty?" otráveně pravím a převrátím svýma modrýma očima. Alex se zasměje.
"To bych se měl spíše zeptat já," vydal ze sebe v upřímném smíchu.
"Hele, to tys mi zasedl místo, ne já, to ty za mnou chodíš, tak se nediv, že většina otázek směřují na tebe," kážu mu a blížím se k němu. Sedí na lavičce v tmavě modré látkové bundě, vedle něho na kraji lavičky leží batoh a on sám jakoby relaxuje, je to znát na jeho uvolněném výrazu. Užívá si mírného větříku, vždy když zafouká, zavře oči a nechá si rozcuchávat hnědé vlasy. Je příjemné vidět ho, a cítím, že to je jak mužské já, jako moje dvojče opačného pohlaví. Sundám si batoh a položím na druhou stranu lavičky ode mě, zatímco sedím vedle něj a pozoruji pohybující se větve stromů se zbylými zbarvenými listy.
"Hej, kolik ti vlastně je?" nedá mi to a musím se zeptat. Přijde mi jak vyspělý kluk, co umí přemýšlet, ne jako ti neinteligentní a blbosti tvořivý z jiných tříd. Ačkoliv se dívám před sebe, koutkem oka zpozoruji, že se na mě zaujatě podíval.

NV - 8. Nebe modré, mraky bílé

23. ledna 2010 v 11:51 | Shiroa |  Nebezpečné vidiny

8. Nebe modré, mraky bílé
Konečně se blížíme ke škole. Za necelých pár metrů už budu stát na vydlažďovaném chodníku s velkou tyčí a cedulí označující čísla dopravních prostředků, které tudy jedou. Stalo se. Zvuk jako velké vyfouknutí, otevření dveří a ochlazení, jelikož vnitřek autobusu byl tak vyhřátý, až mi nepříjemně svrběly prsty na rukách. Ale to ochlazení, ten příval chladného vzduchu, jenž pronikl pod mou bundu a vyhnal tak to teplo, bylo jako požehnání. Aspoň pro mne.
Kráčela jsem s těžkým batohem na zádech k hluku vycházející od vchodu školy, kde se shromažďovali děti. Já se usmála v klidu si sedla na moji oblíbenou lavičku, naprosto nevnímajíc okolí a zkoumavé pohledy. Nakonec je to stejně omrzí, ode mě, jako od tiché myšky nemohou očekávat nijaký hrdinský skutek.

NV - 7. Plný program na další den

23. ledna 2010 v 11:51 | Shiroa |  Nebezpečné vidiny

7. Plný program na další den
"Zítra půjdeš zase k jednomu specialistovi. Ten tě z toho určitě dostane a-" přeruším ji.
"Mami…Andreji," kouknu na něj, "Mě je už vážně dobře. Opravdu! Nic se mi neděje, to musela být nějaká prapodivná viróza nebo co," zalžu, abych je uklidnila. Daří se mi to? Nevím, ten pohled, který má moje máma v očích, je stále stejný, starostlivý…och! Jak já tu starost o ostatní nesnáším! Každému to přidělává jenom problémy! Zbytečné problémy, se kterými se musí potýkat. Sebeobětování, dohazování, prevence…Sama netuším, jak se mi k těmto věcem vypěstovala takováto nenávist. Nemám ani tušení.
"Ale to nechceš vědět, co ti bylo?" divil se Andrej.
Ani nevíš jak! Křičím uvnitř mé mysli.

NV - 6. Čekání u zastávky

23. ledna 2010 v 11:50 | Shiroa |  Nebezpečné vidiny

6. Čekání u zastávky
"Felicie Niwaová!" zvolala od tabule rozzlobená učitelka. Na její vyhublé postavě, kde kosti byly zřetelně vidět, se žíly ještě více ukázaly. Můj smích mě okamžitě přešel.
Blacku! To si s tebou vyřídím! Křičela jsem ve svém nitru rozzlobeně a tušíc, že ho nejspíš nepotkám nikde jinde než na těchhle otravných hodinách zeměpisu. Ano, nikde jinde, on se zjevuje jen v takových chvílích. A to je smutné. Takovou podporu, jakou od něj dostávám, i přes jeho neveselý vzhled, bych chtěla zažívat častěji. On mi jediný rozumí, ačkoliv je to jen iluze, představa, nic víc. Nic živého. Následoval můj smutný vzdech, u něhož kromě učitelčina rozrušeného zrychleného dýchání nikdo ani nehukl.
"Žákovskou na stůl!" ukázala učitelka na katedru a já nevzdorovala. Musela jsem ji tam položit, byl to můj trest, jež si zasloužím. V duchu stále vyděšená, vstávám a vydávám se na sebevražednou misi - přes celou třídu jdu zachycující vražedné pohledy ostatních.

NV - 5. Přítel Black

23. ledna 2010 v 11:50 | Shiroa |  Nebezpečné vidiny

5. Přítel Black
Ach, je konec první hodiny. Matematika. Složité zapisování číslic a písmen na tabuli, aneb jak vypočítat rovnice. Tato látka je tak nudná, ale vlastně celá matematika. Pokaždé, jakmile vypočítám příklad, si propiskou škrtám na okraje sešitů různé malůvky. Dříve to byly květiny, mořské víly a delfíni. Později moje rychlé náčrtky postav z oblíbených filmů a seriálů. A teď to jsou jen hrůzostrašné výjevy mé představivosti. Právě teď tužkou kreslím stříbrné vlasy té dámy. Proč to vůbec dělám? Přestala jsem a opírám si hlavu o ruku, pozoruji Libora počítajícího u tabule. Každý tah je čím dál tím více slabší, je vidět, že náplně do fixy ubývá a chtělo by to doplnit. Ale to není můj problém.
Crrr!
Konečně zvoní. Všichni lidi si balí věci do tašek a shromažďují se ve skupinkách, kde blázní, smějí se, vyvádějí. Tak jsem dříve vypadala i já…Nebyla jsem tady - sama - v poslední lavici. I když…není to moje rozhodnutí, že jsem si tu sedla? Vycházím na chodbu, kde mladší žáci hráli fotbal s pěnovým míčkem. Byla zábava je sledovat, ale neměla jsem čas. Musím se podívat za Alexem. Ani nevím proč.