22. - Žiju, ale kde jseš?

22. ledna 2010 v 17:57 | Shiroa |  Ester - Duše bez těla
22. - Žiju, ale kde jseš?
Chvíli jsme stáli, on se díval někam do dáli, odkud si myslel, že mě slyší a já na něho. Tohle nemá budoucnost. Co se bude dít? Já se budu dívat, jak umírá, jak nemá ženu, jak nemá děti, jak jsou všichni nešťastní…
,,Filipe, tohle nemá budoucnost.", opakovala jsem nahlas svoje myšlenky.
,,Já vím, ale co mám dělat?", řekl. Já se dívala na jeho oči, které byly plné lásky a smutku.
,,Žít, opustit mě. Najít si holku. Tohle udělej.", řekla jsem a vyčkávala.
,,Můžu tě aspoň naposledy vidět?", zeptal se, v očích malá naděje.
,,Ano, ale někde kde nejsou lidi.", svolila jsem. Chvilka chůze k jednomu zkrachovanému obchůdku.

,,Prosím, ukaž se!", žadonil, nebyl otočený k zrcadlu, ale kolmo od něho. Stoupla jsem si naproti Filipovi a soustředila se. I přes zavřené oči jsem cítila, jak se v zrcadle pomalu tvoří můj odraz. Pak se stalo něco krásného, zároveň strašidelného. Ucítila jsem jako poprvé, ale nebylo to stejné. Cítila jsem něco na rtech a poddala se tomu. Líbal mě a ačkoli mě viděl jen v zrcadle, asi mě taky cítil. Líbali jsme se, až to Filip ukončil.
,,Miluju tě.", řekla jsem a odešla. Filip tam jen stál a díval se na místo, kde jsem před chvílí byla. Cítila jsem se příšerně, ale takhle to muselo skončit. Nevěděla jsem, kam jít. Stanice mě už ale očekávala. Chtěla jsem brečet, nemohla jsem. Jsem duch - jsem nikdo. V kanceláři seděl Blank a pracoval, občas se podíval na nějaké místo. Podívala jsem se i já a nemohla uvěřit. Blank už nejspíš ve uvěřil a na židli dal cedulku s nápisem: ZVEDNI TO.
Chvíli jsem se na cedulku dívala, jestli není výplod mé fantazie. Pak si vzpomněla na spis na židli, kde nechal cedulku VYŘEŠ TO. Určitě se mi to nezdá a Blank není žádný hlupák. Cedulku jsem zvedla a vyčkávala. Detektiv po delší době zvedl hlavu od stolu a napřímil se.
,,Jsi tu?", byla jeho prostá slova, při kterých se zvedl ze židle. Cedulku jsem upustila a ona se samozřejmě objevila.
,,Aha. Budu to brát jako ano. Potřebuju ti něco sdělit. Teda, nejdříve děkuju za vyřešené případy, ale tohle je důležitější.", vychrlil, očividně si myslel, že vypadá, jako by trpěl samomluvou. Na chvíli se utišil a v duchu přemýšlel, jak mi to má říct. ,,Ester…Ty žiješ.", a zase se utišil, abych strávila tuhle větu a on, aby strávil mluvení s duchem. Jak můžu žít? Vždyť vím, že jsem mrtvá. Pamatuju si dobře tu bolest, která mě zachvátila při bodnutí a nic necítění, když jsem vstala z těla a dívala se, jak ho marně oživují.
Hned jsem se natáhla pro papírek a napsala: Jak? Blank bez jakékoliv připomínky položil můj spis na stůl. Já si ho vzala.
,,Od té doby, co se mi objevovali ty vzkazy, jsem tušil, že za to může někdo…Nadpřirozený. Však víš. Česnek, kříž, spis se vzkazem…", dál jsem ho nevnímala, četla jsem. Píšou tam, že jsem dostala bodné rány, ztratila hodně krve a museli mě oživovat. Teď ležím v nemocnici v kómatu a neví proč. Já ano.
Mé mysli se zmocnily tři pocity. První byl, že jsem cítila radost a úlevu nad mnoho otázek, které bych musela řešit. Druhý nadával, jaká to jsem kráva a i horší nadávky, že jsem si nepřečetla obsah složky. A další byl a přímo mě hnal, abych utíkala za Filipem. Upustila jsem složku, nahmátla se pro papír a rychle napsala: MUSÍM.
Rozběhla jsem se ke dveřím a pustila ho, abych se co nejrychleji dostala za Filipem. Běžela jsem rychleji, než když jsem utíkala pro policii, musela jsem utíkat rychleji, musím mu to říct. Proskočila jsem dveřmi a přeběhla všechny schody, vešla do bytu a zakřičela jeho jméno.
,,Filipe?! Filipe?!", volala jsem, nebyl tam. V jeho pokoji byl lísteček.

Promiňte mi, ale nemůžu dál. Chci být s tou, se kterou být nemůžu.

Tato zpráva mi vyrazila dech. On se chce zabít. Kvůli mně. I když věděl, že jsem duch jen kvůli praštěné pověře. Ne, to nesmím dopustit. Vyběhla jsem z bytu dolů na ulici a co nejrychleji zapátrala v mysli. Hledala jsem nějakou stopu, kde by mohl být. Každé jeho slovo jsem analyzovala, ale nic. Jen jedna jeho věta mi pořád zní v hlavě.
To musí být krásný pocit skočit z té největší. Chvilka letu…
On chce skočit z věže! Vystartovala jsem a snažila se o nejrychlejší běh. Lidi kolem mě nezajímali. Ani kdyby to byla naše učitelka na matematiku, nebo slavný herec. Mě zajímalo něco jiného. Filip.
,,Ještě pár ulic, ještě pár ulic!", dokola jsem si opakovala. Přede mnou byla poslední ulice, která mě vždy zaujala svojí krásou, tentokrát jsem si jí musela nevšímat. Zdálky jsem viděla, že před hradem nikdo nestojí. Je už uvnitř.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama