DsD - 1. Konečný útěk

22. ledna 2010 v 19:24 | Shiroa |  Dívka s darem

1. Kapitola - Konečný útěk
Ve vesnici Palibao, v zemi jménem Siarak, se konal každoroční karneval. Lidi, mladí i staří, se pooblékali do kostýmů a vydali se na hlavní večírek doprovázeným tancem. Uprostřed Palibaa je malinký park a právě tam se konala oslava.
Mladá tmavovláska Tamara se vydala na večírek. Její vlasy padaly do tváře, zakrývaly tak širší ženské rty a tenké jemně ohnuté obočí, pod kterým byly zasazeny dvě oči plné smutku a lítosti. Oblékla se do cigánských šatů, ve kterých vypadala jak rozená cigánka. Ona ale cigánka nebyla. Ač si to mnozí mysleli, Tamara si byla jistá, že její matka i otec jsou bílí. Ale proč ona ne? Touhle otázkou se nezabývala, jelikož šla na večírek.
Přešla ulici, která hučela lidovou hudbou. Všichni lidé v parku už tancovali a pištěli, radovali se. Tamara sklopila oči a vešla do zeleného místečka. Park byl osvětlen mnoha lampiony různých barev, všude byla cítit klobása a pivo. Hned se jí sběhli sliny nad touhle laskominou, ale věděla, že není dost stará na pivo. Je jí teprve třináct! Nasadila na tvář úsměv a přidala se do davu.

,,Cigánka přišla!" uslyšela šeptat nějakého kluka. Musel to být její spolužák ve škole. Nikdy neměla dost kamarádů, ale o to víc nepřátel. Dělali si z ní srandu a ona to musela snášet. Její rodiče jí v ničem nepomáhali, byla sama. A být sama je nejhorší pocit. I když by byla radši sama na pustém ostrově, než sama s partou nepřáteli. Přemýšlela o pokusy utéct z domu, ale vlastní svědomí jí tížilo. Otočila se na chlapce a rozhodla se konečně dělat věci po svém. Vystřelila pravou rukou vpřed a srazila chlapci nos.
Chlapec zakňučel, lidi přestali tancovat, hudba přestala hrát. Tamara se stala středem pozornosti. Pokoukla se kolem sebe, jak si jí lidi měří pohledem a jak soucitně koukají po tom klukovi. Dívka tiše zavrčela a otočila se. Už chtěla odejít, otec ji však zachytil za oblečení a vrazil jí jeden pohlavek.
,,Co to má znamenat?!" naštvaný otec křičel na Tamaru nevšímajíc si lidí a jejich pohledů. Tamara se zachvěla. Pohlavek tak bolel a navíc jí tolik ztrapnil. Ale na tohle byla zvyklá. Tolik jich dostala na veřejnosti před lidmi, že byly na denním pořádku. Avšak tenhle byl něčím jiný. Vykroutila se otci z rukou a rozběhla se směrem domů. V očích jí pálilo, chtěla brečet, ale nemohla. Jako malá se naučila nebrečet a tak už teď málokdy brečela. Otec ji už dobíhal a Tamara se rychle vrhla ke dveřím domu, odemkla je a utíkala nahoru do pokoje, kde se může zatarasit. Mnohokrát se už zatarasila, když chtěla být o samotě.
,,Počkej děvenko, tohle si odpykáš!" slyšela v dáli otcův hlas. Byl sice v dáli, ale přesto zrychlila. Už vešla do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Pak si vzala do rukou prkno a přehodila přes dveře tak, že nešli otevřít. Ale to jí nestačilo. Měla v sobě příliš vzteku. Před dveře přesunula svoji skříň a křeslo. Pořád nebrečela, pálení v očích se však zhoršovalo. Tamara se sesunula na zem. Prohlídla si pokoj, který byl jako vždy temně hnědý, starý a ošuntělí. Chtěla si ho zapamatovat, protože se sem už nevrátí. Ano, rozhodla se odejít. Dívka měla dost toho ponižování a zacházení. Už tím, že vrazila tomu klukovi se rozhodla dělat věci po svém.
Vstala a rozběhla se po pokoji, hledala různé věci a balila si je do ručně vyrobeného batohu. Scházelo jí jídlo a nějaké věci na přespání, proto si vzala ještě tašku a naházela do ní deky. Potom se ještě převlékla. Na dveřích se ozvalo silné zabouchání.
,,Tamaro! Okamžitě odevři ty dveře!" zakřičel její táta, po kterém se ozvala i její máma.
,,Tamaro! Ty lumpko! Okamžitě otevři!" Tamara se na chvíli zarazila. Má opravdu utéct? Dívala se nezaostřeným pohledem na dveře a přemýšlela. Poslouchala nadávky jejích rodičů a hlasité bouchání. Copak tu bude trpět? Rozhodla se.
,,Odcházím! Že jsem neodešla dříve! Vy jste mě měli za služku a ne za dceru! Na to nemám nervy!" křikla Tamara a otevřela okno. Už dříve skákala z okna a to není malá výška. Ale nebála se a skočila. Ten pocit létání ji na chvíli uklidnil, pak se ale zase vrátila do reality. Rozběhla se směrem z vesnice. Vůbec nevěděla kam jít. Ale měla takový sen dostat se do Abahaamu - třetího největšího města v Siaraku. Podle různých povídek byl o mnoho hezčí a zajímavější, než ostatní - hlavní město Siaren a druhé největší Verona. A takovým povídkám věřila.
Když se konečně vytratila z vesnice, prošla lesem, kde natrhala zásoby bylinek a různých lesních plodů, po cestě sbírala dřevo na nějaké primitivní lovné zbraně. Procházela se, u potoka nabrala vodu a zanedlouho se stmívalo. Tamara vyčerpaná z putování si vybalila deky, ze zbytečného dříví založila oheň, jehož zakládání jí dlouho trvalo, i když použila kameny a vyráběla si luk. Malý, ale přesto účinný luk si hned oblíbila. Najedla se a pokusila šetřit zásobami a usnula.
Zdál se jí krásný sen, kde byla šťastná, ale vzbudili jí kroky. Hned jak otevřela oči, automaticky sáhla po luku a šípu a zamířila.
,,Je tu někdo?" zeptala se a pořád otáčela kolem sebe. Nic nezahlédla už proto, že vyhasl oheň a taky proto, že člověk byl skrytý v křovinách. Kroky se ale přibližovali a Tamara už dokázala zamířit na jedno určité místo. Kroky se ale objevili za ní. Hned se otočila, ale nikdo tam nebyl. Kroky se zpomalovaly a vzdalovaly, dívka se uklidňovala. Pak se zase změnil jejích směr a přibližovali, běhali dokola. Dívka nepřestávala být ve střehu, ale tohle pohrávání jí unavovalo.
,,Vylez! Jseš tak statečný, že se bojíš vlastní ruky," křikla Tamara, mělo dost téhle hry. Kroky zastavili. Když se zase rozchodili, šli rovnou k Tamaře.
,,Dobrý den," ozval se zároveň tichý hlas. Tamara znejistila. ,,Promiňte mi tohle vystrašení, ale narazil jsem na hodně lidí, a ne každý se umí chovat dobře. Tohle je takový můj test," ozval se hlas, který se přibližoval společně s kroky. Tamara zaostřila do tmy, kde se rýsoval obrys muže. Když se muž konečně objevil celý, Tamara se ho v té tmě snažila prohlédnout. Obličej podle stínů má hranatý s výraznými rysy. Vlasy krátké a rozcuchané, trochu jí připomínal kluka, kterého trefila do nosu. Ale tenhle je starší, vyspělejší a určitě rozumnější.
,,Kdo jste?" zmohla se Tamara na jedinou prostou větu.
,,Ernon, Ernon Siadi. Putuji sám už od svých 15 let. A vy?" představil se. Tamaře se zdál jeho hlas nějak neobyčejný, nereální. Sama nevěděla proč. Zapudila pocit strachu a touhy vyptávat se, radši se také představila.
,,Tamara Meleain. Putuji od dneska," řekla a zasmála se frázi - putuji od dneska. Potom se posadila a ukázala na místo na dece, aby si neznámý Ernon sedl. ,,Promiňte, ale oheň vyhasl," zašeptala provinile Tamara. S tímhle mužem měla pocit, že se má chovat urozeně, slušně. Jako by se takhle chovala vždy.
,,Nevadí, já zapálím," řekl pobaveně muž a Tamara se zarazila, co je na tom tak zábavného. Ale vzpamatovala se a hned odešla nasbírat ve tmě nějaké to dříví. Když se vrátila, v ohništi hořel klacek, sic jediný, ale hořel. Přidala všechno dříví, které nasbírala a posadila se. Muž si za tu dobu roztáhl svoje věci, svoji deku naproti Tamařině a sedl si na ni. Díval se na Tamaru. V cestě mu stál jen oheň, ale díval se, ani se nepohnul. Tamaře přišla tahle situace trapná, tak se dala do řeči.
,,Od patnácti let? Co se vám stalo?" naléhala na odpovědi. Muž se konečně pohnul, krátce si ohřál ruce a usmál se.
,,Rodiče zemřeli."
Dívka sklopila hlavu. Tohle nevěděla.
,,A klidně mi tykej."
Tamara kývla.
,,Ale ty, tvůj příběh bude zajímavý. Od dneska? Kolik ti vlastně je?" Ernonův zaujatý výraz přinutil Tamaru odpovědět.
,,Utekla jsem," a Ernon povzdychl.
,,To se dalo čekat. Co ti pěstouni vlastně udělali?" Tamara se zamračila.
,,Ne. Utekla jsem rodičům. Chovají se ke mně jako ke kusu hadru. Bylo načase utéct. Divím se, proč jsem to neudělala dříve."
Ernon se kousl do rtu. Tamaře hned bliklo, něco skrývá. Ale dostane to z něj někdy jindy. Oba se ulehli ke spánku a Tamara celá unavená konečně usnula. Dlouho nespala. Zbudilo jí ráno, které bylo krásné a svěží. Dívka vyskočila. Poutník Ernon tu není. Rozhlédla se kolem sebe, vyběhla do lesa a udělala kruh, však vidět bylo jen zelené listí na stromech a keřích, hlína, kamení a ptáci, kteří tak harmonicky zpívali. Tamara se vrátila k ohništi a uklidila si věci. Dneska začíná nový den, nová cesta. Odhrnula a poskládala deku, něco z ní vypadlo. Papírek.
Dal jsem ti dárek, protože ho já sám nemůžu snést. Chovej se s ním zodpovědně.
Tamara zavrtěla hlavou a rozhlédla se kolem. Žádná věc, kromě dek, tu nebyla. Aby narvala deky do tašky, musela si vyhrnout rukávy.
,,Ach ne… Co to je?" vypískla dívka, když si prohlížela ruku. Měla na ni otlačku od ruky. Takovouhle ale neměla. To ten muž…
Už šla asi hodinu směrem na východ, ale neobjevila se žádná vesnice. Co si pamatuje, jako malá jezdila tímhle směrem do blízké vesničky Marien za babičkou. Aspoň tahle se k ní chovala dobře, dávala jí cukrovinky a Tamara jí za to pomáhala, ale od srdce. Babička jí vždy říkávala: ,Ne, nedělej to, kolikrát se doma nadřeš!´ ale Tamara jí odpověděla: ,Jenže teď tohle dělám pro tebe, babi.´ Minulý rok její babička umřela a tak se její duše ponořila zpět do tmy. Aspoň může přenocovat v její chaloupce.
Tamara zrychlila. Musí vesnici najít. Hlavně, ať jí ještě nepřejde. Zrychlila a dostala se na cestu vysypanou pískem. Její duše nadskočila. Teď jen rovně po cestičce. V dálce byly vidět první domy. Jako vždy měli světle hnědou, až béžovou barvu a šindelovou střechu. Tam chodila s Murfem, s babiččiným psem, pro mléko. Murf vždy vyskočil na tu paní, co tam bydlí a jestli se paní nepřipravila, vylil jí často mléko.
Dala se do běhu. Pár domů se objeví babiččina chaloupka. Lidé na ni koukali ze dvou důvodů. Co tady běží ta holka, nebo co tu dělá Tamara. Ale nevěnovali jí moc pozornosti. Nejspíš utíká před výpraskem - to byl závěr poloviny obyvatel.
Chaloupka zářila v celé své kráse, dřevěná, s ozdobnou krajkou kolem oken a cihlovým komínkem. Tamara zastavila a zamračila se. Někdo rozbil okno. Ale hned se zase rozběhla ke dveřím a hledala náhradní klíč, který její babička měla. Byl schovaný v prostoru pod uvolněnou kachličkou. Odemkla a vešla. Linula se dlouhá chodba, ze které odbočovali dveře do pokojů. V prvních je komora. Do té vstupovat nemusela. V druhých je kuchyňka. A v třetích velká místnost obývacího pokoje a ložnice.
Tamara vešla do kuchyňky. Kredenc byl krásně uklizený a umytý, stolek u okna také poklizený a židle zasunuté. Člověk by řekl, že tu každý den chodí úklidová četa. Ale nechodí, jen tu někdo umřel. A jako důkaz je na stolku krásná skleněná váza s uschlou růží. Tamara povzdychla. Proč se tohle muselo skončit? Prošla druhými dveřmi, které vedli do obývacího pokoje, takže vše bylo propojené, a rozhlédla se.
Postel pro dva, nad ní svaté obrázky a pod oknem stará hnědá lavička. V pravém rohu od postele stály kamna a v levém rohu stoleček, na kterém byla obrázek babičky a Tamary, co dívka namalovala. Tamaře se zrychlil tep. Tak krásný to je obrázek. To že se jí nepodařil nevezme to kouzlo. Život se na něm zastavil. Zavřela oči a vybavila si tu scénku. Dostala výprask od mámy, že se zdržela venku s kamarády, pár kamarádů, které tu měla, a naštvala se. Nebrečela, ale byla smutná, malovala si. A tehdy ji babička utišila a obejmula a řekla: ,,Tolik smutku v sobě nosíš a nemůžeš ho dostat ven. Tvá duše se rozpíná, až jednou praskne. V té době tě už neuvidím. Ale nezapomínej, světlo tu vždy najdeš. Stačí něco otočit." Babička si ten obrázek přála nechat, tak ji jí dala a ona si ji tady zarámovala.
Tamara vyndala obrázek z rámu, že si ji vezme s sebou a zarazila se. Vzpomněla si na babiččiny slova - stačí něco otočit. Otočila rám, ale nic tam nebylo. Poté otočila o obrázek. Stál na ní babiččin zkrášlený rukopis.
Milá Tamaro, pravdu najdeš na stálém setmění.
Dívka se zamračila. Další hádanka. Tuhle jen tak nevyřeší. Co jí chtěla babička vlastně říct? To nevěděla. Zavrtěla hlavou. Není tu proto, aby řešila hádanky, ale aby tu přespala a nachystala si zásoby. Bylo jí špatně, ale jinou možnost neměla. Musela vzít babiččiny úspory. Už věděla kde hledat. V kuchyni v kredenci byla tajná polička, ta se objevila vyjmutím obrovské police na hrnce a talíře. Tamara se pustila do vyndávání jednotlivých hrnců a pánviček. Konečně byly vyndané všechny hrnce a tak vyjmula z kredence i tu polici a našla malou skrýšku, kde bylo přes pár tisícovek Abrů - korun Siarakských.
,,Díky babi," špitla Tamara a vyndávala peníze do malého měšce, který byl spolu s penězi ve skrýši. ,,A teď všechno vrátit," vzdychla a vložila do skříňky polici, poté pomalu skládala hrnce, jak tam byly. Nechtěla babičce udělat v chaloupce nepořádek. Tak moc si jí vážila. Opatrně dala malý kastrůlek na o trochu věší hrnec a zavřela, otočila se a vracela se do vedlejšího pokoje. Před dveřmi se zastavila, trochu couvla a zakoukala se na místo nad dveřmi.
,,Věčné setmění," řekla nahlas a zamyšleně se koukala na zaskleněný obraz nad dveřmi. Malý, krásně barevný namalovaný obraz setmění. Tamara utíkala pro židli a podstrčila ji ke dveřím, pomalu si na ni stoupla a natahovala se pro obraz. Pomalu ho nadzvedávala prsty, až ho nadzvedla a spadl. Dívka krátce vykřikla a natáhla se dolů. Obraz ležel na zemi s polámaným rámečkem, kolem něho střepy. Dívka ho vzala do rukou, ucítila však ještě jeden papír, který byl spolu s obrazem zarámovaný. Vzala ho do ruky a četla. Papír jí vyrazil dech.
,,To… To není možný… teda je možný…" vykoktala ze sebe a sedla si na tu židli. ,,Proč mi to neřekla?" zoufale se zeptala sama sebe. Na papíru jí babička psala, že tohle nejsou její praví rodiče, ale jméno pravých nezná. Tamaře tím něco málo došlo. Nejsou praví. Takže proto se k ní takhle chovají. A proto se na ně nepodobá. O téhle možnosti často přemýšlela, že by byla reálná, o tom si nechala jen zdát. Teď, když ví pravdu, má se k nim s omluvou vrátit? Zamyslela se. Ne, už se rozhodla. Na tom, že to ví, se nic nezmění. Pořád se k ní budou chovat uboze. A ona už bude vědět důvod.
Pomalu papír srolovala a šla krokem ve stylu chodící mrtvola ke stolečku. Srolovala si i obrázek a dala do měšce.
,,Ten obrázek a informace má pro mě hodnotu zlata," je její důvod. Batoh i tašku si zatím nechala u babičky, jen si je schovala a šla na nákup potravin. Vodu může nabrat ve studně, která pořád funguje. Vyrazila, chaloupku za sebou zamkla. Pokoukla se po prázdné boudě, kde kdysi bydlel Morf. Chudinka, už byl moc starý, ale Tamaře bude pořád chybět. Tamara posmutněla a pomalu se dala do kroku. Koukala kolem sebe a vnímala, co se za poslední dobu změnilo. Pan Herriot si konečně vyměnil rozbité okno. A madam Jaee si poprvé pokosila trávu. Ano, i takové maličkosti se dívce vybavovali.
Trh se zeleninou, ovocem a masem je na hlavní cestě, když se odbočí. Prodávali tam obvyklí prodavači, žádný tam nebyl nový, a naopak žádný neodešel. Tahle věc zůstala. Tamara došla k obchodu s masem a rozhlédla se po něm. Čerstvé maso moc dlouho nevydrží, ale uzené ano. Koupila si uzený bok a klobásu. Jednu pak nenápadně ukradla, když si prodavač dával peníze do tajné kasičky. U ovoce si nic nekupovala, v lese bývá velká zásoba lesních plodů, zato si koupila zeleninu, kterou si musí vypěstovat.
Po malém nákupu se vrátila zpět do chaloupky a v kredenci našla dobrou a pevnou láhev, která se jen tak nerozbije. Utíkala ke studně a naplnila láhev do plna. Když si uvědomila, kolik teprve je, šla se jen tak projít k blízké říčce. Jako malá s kamarády pouštěli lodičky, šplíchali se a dívali, jak Morf umí plavat. Tamara povzdechla. Tolik jí chybí to mládí u babičky, kde nemusela dřít jako otrok a kde se chovala jako normální dítě. Sedla si na pískovitý břeh říčky a zadívala se do dáli. Vítr si pohrával s jejími vlasy a oblečením. Bylo ticho, slyšela jen šumění vody. Teď se cítila krásně.
Bylo teplo, Tamara, aniž by se podívala, smočila nohu ve vodě. Pak zase seděla bez hnutí. Vybavovala si ty nejkrásnější vzpomínky, které měla. A ve více jak polovině hrála hlavní roli její babička. V duchu se zarazila. Je její babička pravá? Na to nevěděla odpovědět. Zapudila tuhle myšlenku a dál vzpomínala. Ani nezpozorovala kroky, které se za ní linuly.
,,Ha-Halo?" zeptal se mladík, Asi sedmnáct let. Tamara se na něj ani nepodívala. Když nastalo ticho, konečně se ohlídla a spatřila tak mladíkův vyděšený výraz. Nechápavě se zatvářila, pak se ale usmála a představila se.
,,Jsem Tamara. Tebe neznám, jsi nový?" zeptala se a mladík konečně zamrkal a pohnul se.
,,Jsem Lienod," řekl a sedl si k ní. Tamara se trochu odtáhla, ale zaujatý výraz mladíka ji nutil sedět tak, jak sedí. ,,Jak…Jak si to dokázala?" vybafl na ni hlasem plný úžasu. Tamara se zamračila.
,,Za jako dokázala? Strčit nohu do vody, aniž bych se na ni koukla nebo co jako?" Dívka se zase chovala drze. Lienoda její nepřátelskost trochu zmátla, ale nedal se. Chtěl se dozvědět odpověď.
,,Ne, to ne. Myslím tamto… no… tamto," nevěděl jak to popsat. Při mluvení naznačoval rukama podivné tvary, které ani pro něho nic neukazovaly.
,,Řekni tvojí mamince, ať tě naučí mluvit," vysmála se Tamara a odsunula se od mladíka dál. Lienod se na ni koukal, nechápal co s ní je. Nadechnul se a pravil: ,,Myslím tu barevnou zář nebo co to bylo. Úplně tě to ozařovalo."
Tamara změnila pohled z řeky na něho. Zář? Jaká zář? Hlavu měla plnou těchhle otázek. Ona žádnou zář neviděla. Nemohla vidět. Necítila. Ona nemohla zářit. Odfrkla si.
,,To bylo slunce s vodou. Nejspíš duha," řekla, vstala, pokývla Lienodovi na rozloučenou a odešla. Nechce poslouchat nějaké bláboly o záři, kterou prý vydávala. Vždyť je obyčejná, normální holka!
Doběhla k chaloupce a nevěděla co má dělat. Podle slunce má ještě času, tak vyrazila na hřbitov uctít babičce památku. Cesta ke kostelu je strmá a klikatá, vzala si do malé lahvičky trochu vody, v tomhle teplu se to hodilo. Procházela bránou, čekal jí ještě malý kopeček, a v dáli zahlédla Lienoda s kamarády, který pořád mával rukama. Tamara se zamodlila, ať jim nevypráví nic o ní.
Došla na hlavní plácek na kopci a rozhlédla se. Některé hřbitovy jsou neuspořádané, to se o tomhle říct ale nedalo. Krásný pravidelný hřbitov připomínal dívce šachovnici, protože se střídali tmavé a světlé náhrobní kameny. Nevěděla přesnou polohu babiččina hrobu, pamatovala si však nepřesně místo, kde jí pohřbívali. Tipla to na západní část hřbitova.
Procházela třetí řadu, a konečně našla babiččin hrob. Bílý mramor se zlatavým písmem: Zde leží Heida Cimhoni. Odpočívej v pokoji. A s malým citátem, o kterém si Tamara usmyslela, že ho nejspíš vymyslela sama babička. Neboť bílé světlo v bílé lampě zhaslo, pro mě svítí modré světlo v modré lampě. Tamara si tento citát přečetla několikrát a hned jej pochopila. Vybavila si však její rodiče, nevlastní rodiče, jak nadávali na něj, co to na hrob napsali. Tamara se musela nad touhle vzpomínkou usmát.
Sedla si před hrob a vzpomínala. Na každičký okamžik, na každé slovo. Po tváři jí tekla slza. Přes všechno zadržování slz teď jim dovolila volný průchod. Ze vzpomínání jí vyrušil zvon v kostele. Tamara se rozhlédla, stmívalo se. Než dojde domů, bude tma. Už musí hrob opustit. Vstala a vydala se do chaloupky. Cestou moc lidí nepotkala, a když už, tak to byly většinou mladí, co se chystali ven.
Došla k chaloupce a odemkla ji. Byla unavená a na zítřejší den se musí prospat, rozhodla se už ulehnout ke spánku. Ale nechtěla spát v posteli. Zase ji tížilo svědomí. Tak si lehla na starou hnědou lavičku a pokoušela se spát. Tvrdá lavička jí tlačila na hlavu a kosti, tak si vybalila deky a položila je na ni. Usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama