DsD - 4. Pravda v Atahadžánu

22. ledna 2010 v 19:26 | Shiroa |  Dívka s darem

4. Kapitola - Pravda v Atahadžánu

Tamara si sbalila peníze do měšce a jelikož se stmívalo, rozhodla se najít nějaký ten hostinec. Procházela ulicemi, které se čím dál tím více tmavěly a až po deseti minutách našla dům s nápisem: Hostinec Gelahiár. Kolikrát kolem téhle budovy přešla a nevšimla si jí? Plácla se do hlavy. Vešla do domu a musela zadržet dech. Cítit uvnitř byly jen dvě věci: Doutníky a alkohol. Tamara se dostavila k jedné paní za pultíkem a ona hned spustila:
,,Puch, co?" Tamara jen přikývla a prohlížela si ji. Asi třicetiletá žena v normálním venkovanském oblečku a s pletenými culíky a mašlí. ,,Tak to tady smrdí pořád. Ale neboj se, zvykneš si. Koště a hadry jsou v tamté místnůstce," a ukázala ne nějaké dveře vedle záchodů. ,,Bude se ti tu líbit. Uvidíš," dořekla a prohlížela si nějaké papíry. Tamara zavrtěla hlavou.
,,Já se chci ubytovat," řekla potichu, žena vzhlédla.
,,Aha, jasně. Jak se jmenuješ?"
Vytáhla nový papír a brko s inkoustem a začala psát.
,,Tamara Meleain," odpověděla okamžitě.
,,Na jak dlouho?"
,,Jen přes noc," nejistě řekla, pak se přesvědčila, že tu nemůže déle zůstat.
,,Dobře. Dovedu tě do pokoje," a šla doprovodit dívku. O jedno poschodí nahoru už tolik nepáchlo, Tamara se začala silně nadechovat, ať z plící vyžene všechnu tu pachuť. Žena mlčky odevřela dveře a podala Tamaře klíčky. Tamara se rozhlédla. Tohle jí stačí. Ne moc luxusní postel a opraskané zdi. Dvě dřevěné židle, stůl, noční stolek a různé obrazy namalovaný místními amatéry. Sundala si batoh a luk si položila pod postel, pak z batohu vyndala maso, které bylo dobře zabalené, takže nic se od něho nezašpinilo a vyhodila ho z okna. Pak skočila na postel a zavřela oči. Konečně může usnou a nebude se bát. Ale nesmí si na to pohodlí zvyknout. Zanedlouho bude zase nocovat pod nebem.

Zapřemýšlela, konečně se nemusela starat o koně, ani o hlad či žízeň, měla volný čas jen pro sebe. A tak se jí hned vynořily vzpomínky, které musela dříve hned zapudit. Ano, proč hrabě s takovým vyděšením utekl? Tamara, která ležela, si rychle sedla, jako by se vynořila z nějakého snu. Musela tuto vzpomínku uchovat na samém dně vědomí a znova si lehla. Po krátké době usnula.
Naštěstí měla bezesnou noc, ráno se probudila do krásného dne. Chvíli poležela na posteli, nechtělo se jí vůbec zvednout. Ale musela. Sedla si a dala nohy na zem, pak se zadrhla. Co se stane, až dorazí do Abahaamu? Najde někoho, s kým bude žít, nebo se vydá do hlavního města? Zavrtěla hlavou. Na to bude myslet, až tam dorazí.
Došla dolů do umývárny, umyla se a pak se zase vrátila, sbalila a šla vrátit ženě klíč. Ta jej vzala a odškrtla si jméno. Tamara je zase sama. A zase sama se vydala na cestu. Další zastávka na cestě, kterou jen projde je podle cedule vesnice Atahadžán. Dívka si povzdychla, neboť se lekla, jaké to názvy dávají těm vesnicím. I vesnice, ve které vyrůstala neměla nějak moc krásný název.
Procházela odlehčená od těch koní a vnímala okolí. Louka, pole, louka, les, řeka…A tam se zastavila. V hostinci sice byla umývárna, ale pěkně zašpiněná a Tamara se chtěla v tomhle vedru osvěžit. Odbočila z cesty a po pár minutách se zastavila. Musela sejít nízký, ale strmý břeh, aby se dostala k vodě a rozhlédla se. Nikde nikdo. Oddechla si a pomalu sundala z ramena batoh, luk, opasek s dýkou a postupně se svlékla.
V říčce vymáchala a vyždímala deku, poté se ponořila do vody a zavřela oči. Tak krásný pocit. Tahle voda byla i příjemnější, než když se koupala minule. Byla teplá, ale zároveň chladivá a klidnější. Chtěla tu žít - navždy ponořená ve vodě. Ale ne, vylezla z vody a usušila se dekou, která částečně uschla a ještě chvíli poseděla, už kvůli té dece a mokrým vlasům. Vnímala svěží vzduch od vody, cítila se blaženě. Sledovala jiskřící plochu a zahlédla i svůj odraz. Svůj odraz s mírnou hnědou září. Tamara vyskočila, rozdýchala se, sbalila věci a vyškrábala po strmé straně nahoru. Dala tuhle vzpomínku na dno své mysli, stejně jako včera a hledala cestu. Nebylo obtížné ji najít, jelikož tudy už šla.
Aby se dostala přes řeku, byl tam už postavený most. Přešla ho a putovala dál.
Necelou půlhodinu od koupele dostala hlad. Nahmatala luk a šíp a zašla více do lesa. Poprvé loví, poprvé jí v tom už nikdo nezabrání. Dívala se kolem sebe a reagovala na každičký pohyb. Momentálně jí bylo jedno, jestli uloví bažanta nebo krysu, ale chtěla jíst. Z korun stromů se ozval zpěv nějakého většího ptáka. Tamara na něho namířila a snažila se najít jeho obrys. Poté namířila a představila si dráhu šípu. Pustila. Šíp velikou rychlostí zasáhl kořist přímo do srdce a zvíře spadlo.
Tamara přiběhla a vzala do ruky šíp, na kterém byla napíchnutá husovinka střapatá. Oblíbená zvěř pro lovící šlechtice. A také chuťově velmi dobrá. Tamara šla, v jedné ruce držící šíp a v druhé větve, většinou rovné. Vše položila a sedla na deku, kterou vybalila. Přebírala větve na dvě hromádky - jedna se hodí na šípy a druhá na ohýnek. Hodil by se jí ohýnek, tak začala zapalovat s klacky a jako minule, po chvíli jí oheň vzplanul. Možná to tak má být, byl závěr Tamary.
Pak si vzala dýku a nejdříve zvěř opelichala. Husovinka neměla ani peříčko. Nevěděla, jestli se i ptáci mají kuchat, po chvíli ale zabodla ostří dýky do ptačího hrdla a táhla jí podél celého břicha. Odtáhla se od toho, co držela v ruce, protože z toho tekla krev a hnusně to zakřupalo. Pak rukou shrábla většinu orgánů a hodila do ohně.
,,Fuj," řekla si a odřízla hlavu, poté nožičky, odstranila zbývající orgány a vypláchla několikrát vodou. Napíchla na šíp a opřela, ať se kuře propeče. Sama si umyla ruce a dýku, vždyť je tak vzácná, a vzala do ruky větve a dýkou z nich vyráběla jednoduché šípy. Když se maso dobře propeklo, vzpomněla si, že zapomněla koupit chleba. Zase musela maso jíst jen se zeleninou, která jí zbyla, ale už byla proschlá a ne moc dobrá.
Nevšímala si toho, chuť husovinky byla výborná. Jak se najedla a aspoň částečně zasytila svůj žaludek, přehodila si luk přes rameno, batoh, dýku si dala do pochvy na opasek a vrátila se na cestu. Poté už nezastavovala, jak na malinké chvilky, aby si odpočinula a napila, jinak ne.
Bylo odpoledne, když Tamara poprvé spatřila lesk věže z vesnice Atahadžán. Dostal se do ní nával radosti a nadšení, tak zrychlila. Vesnice byla malá, ale pravidelná a uprostřed na návsi místo nějakého stromu či sochy byla postavená věž. Dívka nevěděla, k čemu vůbec slouží, ale nebyla tím rozhozená. Podle ní hodně lidí nic o věži neví. Přibližovala se k vesnici, věž nic neoznamujíc. Ve vesnici bylo rušno a Tamaře se zvedla nálada. Mísili se tam bílí lidé s tmavšími, jako ona. Aspoň nebyla sama.
Rozhodla se skočit koupit si něco, z čeho by mohla udělat jídlo. Místo chleba si totiž vzpomněla na pšeničné placky, které si může udělat kdykoliv chce a vydrží. Procházela vesnicí, koukala se na různé domky a něco ji v podvědomí tlačilo a říkalo, že tu nejednou byla. Blížila se k trhům, které byly rozestavěné kolem věže a Tamaře se zatajil dech. Věž možná na nic, ale jak krásná! Postavená z cihel a dřeva, někde kov, a na samém vrcholu jsou schované před deštěm nějaké desky, které se lesknou na kilometry daleko.
Tamara vzdychla a koukala se po stáncích. Tam je zelenina, tam sýry jinačí než domácí, tam pšenice. U stánků s pšeničkou stál vůz, ve kterém byly zásoby. Někteří lidé, co nemají pole, tak si pšenci odkupují. Kolik si má koupit? Aby jí to nezatěžkalo batoh. Prozatím si koupí málo, a to jedno kilo. Došla ke stánků a řekla obsluhujícímu svůj požadavek. Tem bez jakýkoliv připomínek vydal kilo v pytlíku, který se jen tak neprotrhne a Tamara zaplatila. Docela levný obchod, ale kupovat tak pořád by bylo nevýhodné.
Tamaru někdo zezadu chytl za ramena. Hned sebou trhla, aby setřásla toho člověka a pak se otočila. Držela ji nějaká stařenka, tmavá, vrásčitá, s úzkými rty. V očích měla úzkost a naději.
,,Tamara? Ty?" zašeptala, jako by to bylo tajemství. Tamara zakývala hlavou ve znaku ano. Stařenka ji hned chytla za ruku a vedla. Tamara nevěděla, co se děje, ale nechtěla se stařence ukázat jako nevychovaná tulačka. Šla teda s ní. Stařenka ji doprovodila k domku, u kterého ještě nikdy nebyla. Ale byl jí povědomý.
,,Vzpomínáš?" řekla stařenka a zavedla Tamaru dovnitř. Bylo otevřeno, ale nikdo uvnitř nebydlel. Dívka hekla. Vybavila si sen té popálené ženy a muže. Stařenka si toho všimla, posadila se a ukázala na druhou židli, ať se Tamara posadí také.
,,Tamaro, tady jsi bydlela," byla první věta stařenky. Tamaře nedávala smysl a zavrtěla hlavou. ,,Tvoje matka tu bydlela," řekla poté. Dívka věděla, že její rodiče nejsou praví a teď, když našla svoji pravou matku, nemohla tomu uvěřit.
,,Jednou za mnou s tebou přišla. Byla si malé miminko, pár dní po narození. Řekla: ,Musíš ji pohlídat, musíš ji ochránit. Ale nehledej mě.´ a strčila mi tě do náručí a odešla. Měla tě tak ráda-"
,,Měla? Snad není…" skočila do řeči stařence. Stařenka jen lítostivě pokývala hlavou. Další krutá zpráva, kterou Tamaru postihla. Nikoho na světě nemá.
,,Měla tě tak ráda, že jí bylo líto tě odložit. Ale musela. Měla tě totiž s jedním chuligánem z velké dáli. Až z vesnice u Abahaamu! Kluk to je na první pohled hezký, ale srdce má černé! Sulian - tvoje matka - věděla, že ti hrozí nebezpečí a snažila se tě ochránit…vlastním životem. Tebe jsem nechala doma, protože si spala a pomalu se vykradla k Sulianinu domu. Koukla jsem přes okno a-" stařence vypadlo pár kapek z oka, utřela si je, popotáhla a pokračovala. ,,on tam byl a dělal něco Sulian….zabil ji….A hledal tebe."
Tamara se zaposlouchala a vybavovala si ten sen. To byla její matka. A chránila ji. Aspoň někdo společně s babičkou ji měl rád, ale oba zemřeli. Přátelé jí nejsou souzeni. Je jí souzen život chladné samotářky naplněné nenávistí. Dívala se do země, až ji stařenka přerušila.
,,Hledala jsem. Celý život jsem hledala, abych našla viníka. Neznalo se jeho jméno. Tebe jsem dala mé kamarádce a ona zase své dceři, která přišla o dítě. S touhle skutečností se ale těžce vyrovnala a tak nevlastní dítě trápila a neměla ráda…chtěla svoje vlastní…" konec pošeptala. Tamara zvedla pohled na stařenku.
,,Nikdo ho neznal, ale věděli, že často chodil se Sulian ven, procházeli se a Sulian ho milovala. Proč jí to udělal? Jak jsem řekla, hledala jsem. Cestovala z vesnice do vesnice, i na svoje staré nohy. Urazila jsem dlouhou cestu až do Abahaamu, ale ani v jedné vesnici po cestě ho neznali. Když jsem došla do jeho rodné vesnice Kamika, každý ho znal a nevyprávěl v dobrém. Jeho matka byla dobrá a všem pomáhala. Neřekla o nikom špatné slovo. A její manžel nápodobně," vyprávěla stařenka a Tamara tušila, že teď přijde zvrat, špatná událost. ,,A on? Choval se vzorně a byl tichý, ale pak v patnácti zabil své rodiče. Nikdo nevěděl proč. Ale jedna žena ano. Nazvala to Dar."
Tamaře přejel mráz po zádech. Znova jí před očima mihla scénka se synem a rodiči, jak mu předala jakýsi Dar. A tím Darem zabil její matku. Matku, která ji porodila. Matku, která ji milovala. Matku, která se za ni obětovala. Tamaře vhrkly do očích slzy, ale nebrečela. Promnula si oči, párkrát pomalu nadechla a narovnala se.
,,Po téhle cestě snad víte, proč zabil mojí mámu a jak se jmenuje, ne?" ovládnutá Tamara promluvila. Snažila se nedávat najevo svoje emoce. Léta praxe se na ní osvědčily. Stařenka se na ní podívala a obdivovala její ovládání, poté promluvila.
,,Ano, vím to. Kdybys nebyla Tamara, dcera Sulian, neřekla bych to. Ale povím. Ten kluk, co zabil svoje rodiče, ten muž, co zabyl Sulian, se jmenuje Ernon Siadi, ale nevím, jestli se nepřejmenoval za tu dobu."
Tamara ztuhla. Nemrkla a neudržela tu svojí ledovou masku. Z oka jí ukápla slza a pak další. Stařenka se postavila a přibližovala se k ní, natahovala ruku a chtěla Tamaru utišit, ta však ruku odstrčila a šeptla: ,,Je to jisté? Že všechny zabil?"
Stařenka pokývala hlavou. ,,Viděla jsem to na vlastní oči," řekla smutně. Tamara se nedala odbýt.
,,A jak vám mám věřit?" šeptla znova, ale tišeji. Pak se zarazila. Vzpomínala na události, které jí doprovázeli. Modřina na ruce, sny, kde se jí ukazovaly vraždy, o nichž vůbec nevěděla, a také podobnost Ernona s hlavní postavou ve snech. Shrbila se a vzdychla. Když konečně našla někoho, kdo jí částečně pomáhal a pokládala ho za přítele od vidění a tak ho ztratí? Chtěla mu odpustit, ale nemohla. Rychle si zvykla na tuhle skutečnost, že zabil své bližší a něco se v Tamaře obrátilo naruby. Z ničeho nic jí místo lítosti a bolesti hnala bolest a nenávist. Tamara vstala a poděkovala stařence za upřímnost a informace.
,,Děkuji, že jste mi řekla pravdu… Teď musím něco udělat sama," řekla a chtěla odejít. Stařenka jí zastavila.
,,A jak se má Heida?"
Tamara se na stařenku nepodívala. Nezvládla by to.
,,Ona…umřela. Ale byla na mě hodná a odpočívá v pokoji," šeptla a otevřela dveře chaloupky. Musí si něco vyřídit. Rozhlédla se. Jak vyrazí do Abahaamu? Ale trhla sebou, neboť přece Ernon sledoval ji a bude nejspíš všude, kde je ona.
Rozmotala se z ulic Atahadžánu a po cestě vyrazila do třetího největšího města v Siaraku. Teď, když věděla, že už jí nikdo nezůstal tak se cítila sama. Strašně sama. Babička jí umřela, její vlastní matka také, otec všechny povraždil a to kvůli ní. Neudržela se na nohách a spadla do kleku.
,,Proč mi tohle děláš? Proč? Proč jako jediná musím cítit jenom nenávist? A proč se chci pomstít? Všichni na kterých mi záleželo zmizeli! Zmizeli…."
Tamara se rozbrečela. Celou svou zlost si neměla na kom vylívat. Nechtěla žít. Nechtěla se nikdy narodit. Sedla si do trávy a dívala se nahoru. Slunce zářilo a oteplovalo celou krajinu. Tamara pomalu zavírala oči až usnula. Nic se jí nezdálo, pořád ve svém podvědomý viděla zářit slunce a přelítávat ptáky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama