DsD - 23. Průvodce po Abahaamu

22. ledna 2010 v 19:42 | Shiroa |  Dívka s darem

23.Kapitola - Průvodce po Abahaamu
Večer šla po tmě, na obzoru viděla miliony malých světélek, jako popadané hvězdy na zemi. To je Nagra. Došla blíže k hradbám a celý svět se na okamžik zastavil - brána byla zavřená. Že to Tamaře nedošlo dříve. Otočila se tedy a došla více z dosahu silných světel do stínu, kde si roztáhla věci a snědla placku, která jí zbyla po odpolední svačince, co si udělala. Ráno vstala brzy, hned jak vyšlo světlo, a utíkala k teď už otevřeným branám kolem stráží dovnitř města.
Nevšímala si stráží, které se na každého dívaly vražedným pohledem. Město bylo živé, a ani se nedivila, vždyť toto je nejbližší město k Abahaamu. Procházela docela pomalým krokem a vnímala okolí. Lidé měli často naspěch, ale usmívali se. Děti si hrály venku, ať už ti nejmenší i větší. Dívala se po nových, nebo opravených domech a modlila se, ať už nezabloudí. Nechtěla se potom zeptat na cestu někoho, který zná její rodinu. Ne, chtěla si to projít bez ničí pomoci a tak kráčela a pokukovala, jestli odbočka na jinou ulici není nějaká větší, že by byla hlavní cesta a ta ji dovedla k branám. Ale šla rovně a správnou cestou.
Město bylo docela malé, nebo jí aspoň připadalo. Hned narazila na náměstí a trhy a v dalším okamžiku ji pozorovaly podezřele stráže. Když už odešla z vesnice, byla ráda, že se tam nezdržela na déle. Sice bylo veselé, ale něco jí tam připadalo divné. Snad to byl jen nějaký dojem. Nejlépe se přece jen cítila v nebezpečné otevřené krajině. Tam, kde lesy narážejí na louky a kde se vlévají potůčky do řek. Kde zpěv ptáků vytváří moderní melodii, na kterou by se dalo tancovat tisíce tanců.

Celý den putovala a doufala, že se dostane do Abahaamu. Na oběd si ulovila malou zvěřinu a ani se nezastavovala. Oblečení bylo čisté a ačkoliv ji sem tam něco bolelo, byla fit. Chtěla dorazit do velkoměsta v co nejlepším stavu. Slunce už vytvářelo na nebi žlutooranžový závoj a mírně se ochlazovalo, když z dálky zahlédla šedý flek na obzoru. Srdce jí začalo silně bít, zrychlila s úsměvem na tváři. Cesta se jí krátila a už dokázala rozeznat bránu a okna. Později i kameny, kterými byla brána obložená, ze kterých byla postavená, a stojící stráž v uniformě. Tady, i když se snažili vypadat tvrdě a vážně, se mírně usmívali a byli veselí. Tamara kolem nich prošla a mírně se na ně pousmála jako pozdrav.
Další její kroky, co následovaly, byly zpomalené, váhavé, točivé dokola. Musela se pokoukat po vší kráse, co tu byla. Nádhera. Tohle slovo jí problesklo hlavou milionkrát. Nejdříve se pokukovala s mírně pootevřenou pusou po hradbách, které byly na svoje stáří jako nové, veliké, připadala si jako trpaslík vedle obra. Když konečně od nich odtrhla oči, otevřela ústa ještě více. Domy, a to byly teprve krajní a malé, byly zděné, čistě bílé. Jejich střecha s nimi tak kontrastovala. Tamara měla nutkání natáhnout na jejich povrch ruku, připadal jí jak hedvábí.
Pokračovala v pomalé chůzi dál. Čím více do středu města šla, tím větší byly domy. Už měli i balkóny a později i tři patra. Na některých lidé vyvěsily cedulky s názvem obchodu, u některých se zase vyskytovaly výlohy. Kráčela a pomalu se dostávala více dovnitř města. Lidmi se to tu jen hemžilo, už jen tím, že stály u nějakých stánků, nebo někam pospíchali. Dívka přestávala obdivovat domy a dál šla, vnímajíc dojmy tohoto města.
,,Sto!"
,,Sto padesát."
,,Sto!"
,,Sto čtyřicet."
,,Sto deset!" slyšela hádat dva obchodníky. Nevšímala si jich moc a šla dál. Dorazila na hlavní náměstí, kde to bylo nejvíce zaplněné. Byly tu také stánky a obchody, různé koberce nádherně propletené, ještě hezčí než měl hrabě. A také hedvábné šátky, které Tamaře vyrazily dech. Chtěla si nějaký koupit, ale věděla, že jí bude nanic, že zbytečně utratí svoje úspory. Otočila se zpět a hledala něco, kde může přespat, protože se stmívalo a někteří prodejci začali balit svoje stánky. Tamara se zadrhla na konci náměstí a odbočky na jednu ulici. Otočila se a znova prošla celé náměstí, aby prošla cestu, kterou ještě nešla. Pár metrů za náměstím byl velký most, most přes řeku Buebu. Musela přes něj přejít a koukala se dolů na klidnou lesklou hladinu řeky. Hned za mostem stál dům s cedulí: Hostinec AbaBue. Vešla do třípatrové, jako každý dům bíle natřené budovy.
Uvnitř se leskly na zemi nádherné bílé dlaždice, které ladily s zelenobílou malbou. Jinak všude stály světlé dřevěné stoly, které vypadaly jako nové, a ladící ze stejného materiálu židle. Pult s výčepem byly také ze stejného dřeva. Došla k němu.
,,Ehm," odkašlala si, aby jí nějak nepřeskočil z té krásy, co dnes viděla, hlas. Otočila se na ni nějaká mladá žena, mladší než Margarita. Měla udělané dva copánky a svázané stuhou. ,,Kde se tu dá ubytovat?"
Žena se zamračila a ukázala za Tamaru. Tamara se ohlédla, na co to ukazovala, a viděla cedulku. Vstala k ní, aby ji mohla přečíst. Musela se sama sobě zasmát.
,,Ubytování v prvním patře. Aha," řekla a hledala schody. Jako by jí ta žena četla myšlenky a ukazovala lehce za nějakou zídku. Tamara tam šla a kromě stolků, u kterých seděli lidé, tam byly i schody nahoru. Došla po nich nahoru, kde byl pultík a starší žena, co se podobala na tu mladší dole. Tohle musela být její matka. Ubytovala se do pokoje a vyrazila tam, musela však dojít po schodek ještě o jedno poschodí nahoru, protože bydlela ve druhém patře.
Odemkla svůj pokoj a vešla dovnitř. Zatím to je nejlepší hostinec, než v jakém byla. Ani v Ruitině takový nebyl. Skokem si sedla na postel, která ji nazdvihla a tak na ni v sedu skákala. Byla pohodlná. Koukla se kolem sebe a rozhodla se vybalit věci do poliček a skříní, které tu byly. Moc věcí neměla, a po vybalení si tak sedla na židli u stolku a prohlížela si svícen se svíčkou, který na tom stolku byl položený. Hned jí z prstu vystřelil ohnivý plamínek, kterým svíci zapálil.
Pozorovala plamen, který se ohýbal v neviditelném vzduchovém proudu. Po chvíli vytekl nahromaděný rozteklý vosk a stékal po svíčce dolů až ke svícnu. Na něm se zastavila a zaujatě ho zkoumala. Kromě stříbra, který ve světle plamene se leskl do oranžova, tam byly nějaké bytosti. Nejdříve si myslela, že to jsou ornamenty, později zvířata, ale až teď ji vše docvaklo.
Svíce se skládala z toho, jak nějaký zaječí skřítek seděl na pozoruhodném tvorovy. Dřív by Tamara neuhodla, co to je za mužíčka. Ale teď už s jistotou věděla, že tohle je Nenvík. Měl zaječí uši, které se točili do kruhu a tak se tam dala zabodnou svíce. Jeho vlasy byly krátké a rozcuchané, tvář nevinná a roztomilá, oči i přes stříbro, ze kterého toto bylo vyrobené, měli zlatou barvu. Seděl jak králík, ale předními packami a zadním ocasem se pevně držel tvora pod ním. Gryf. To Tamaru napadlo hned, jak ho zpozorovala a vzpomněla na Tratovu řeč. Gryf je překrásné zvíře. Tělo opravdu vypadalo, jak lva a hlava a křídla orlí. On měl křídla roztáhlé, zachytávaly případný kapající vosk, který se dostal mimo svíci. Jeho hlava připomínala Tamaře Maela. Jeho oči měli tu samou jiskru, a to byly umělé. Gryf stál na skále.
Dívka ještě chvíli zkoumala tento svícen a chtěla si ho nechat. Nechtěla ho ukrást, a odkoupit - kolik by to stálo? Takový výrobek jen těžko mohl být v každém pokoji. Po chvíli zhasla svíčku a šla spát.
Ráno jí probudili paprsky slunce, které se dostali skrz okno do jejího pokoje a prosvětlily ho. Venku bylo jako skoro vždy krásně, ideální den na delší celodenní procházku Abahaamem. Sedla si a natáhla ruce, kde jí zakřupaly klouby. Pořádně se protáhla a sešla dolů do haly, kde si objednala snídani. Až se pořádně najedla obyčejného chleba s máslem a zeleninou, mátovým čajem, tak vyšla ven do svitu ranního slunce a prošla se pomalu na můstek, kde se zastavila a pozorovala klidnou lesklou vodní hladinu.
Jahra. Zachránil ji a čekal odplatu, ona ho však zachránit nemohla. Vzpomínala na všechny pocity v té vodě a svíral se jí žaludek. Ten tlak, který na ni působil, ty marné pokusy se nadechnout vzduchu, pak to chycení a proudění, osvětlování mysli z temnoty. Zavrtěla s povzdychem hlavou a odvrátila se, kráčela směrem na náměstí. Trhy už byly postavené a všude se hemžili lidé. Prohlíželi si zboží, platily, odcházeli, povídali si…Tamaře bylo smutno.
Procházela úzkou uličkou, odkud se ozývalo jako z mála míst ve městě jen ticho. Občas někdo otevřel okno, ale hned ho zavřel. Tady dívku postihnul pocit úzkosti a nutnosti něčeho udělat. Něčeho důležitého, něčeho, za co sem putovala. Musí co nejrychleji dojít do Kamiky. Ale ne teď. Vyrazí místo pozítří už zítra. V duchu si kývla a vyšla z malé uličky na větší, hlučnou, zaplněnou. Proplétala se mezi vystrojenými lidmi, ženami s krásnými šaty a učesanými vlasy, co někdy až zhnuseně pokukovali po malé dívce v ušmudlaném oblečení a kalhotami.
Tamara si jich nevšímala, došla ke krásnému velikému kostelu, jehož špička věže zdobila Abahaam už z dálky. Dívka nevědomky pootevřela ústa a dívala se na klenby, tisíce malých soch, věžičky a opěry, žasla.
,,Není slušné otevírat ústa na veřejnosti," ozval se zdvořilý mužský hlas a Tamara se za ním otočila. Toho člověka ještě neviděla, byl vysoký, štíhlý, na první pohled sportovec. Tamara si hned představila, jak běží a jeho delší tmavé vlasy mu vlají ve větru. Pak si tu představu vyhnala z hlavy a zadívala se muži do jeho čokoládových očí.
,,A co se děje?" zeptala se jako by nic, pusu zavřela. Koutky úst toho muže se pozdvihly.
,,Jsem Aloan," natáhl ruku k pozdravu.
,,Tamara," nechytla jeho ruku, ale jenom kývla rukou a prohlížela si dál kostel. Už ji moc nezaujal, poočku se dívala na Aloana, stojícího vedle ní. Připadal jí nějak zajímavý - pravý městský kluk. Ten zase pozoroval Tamaru a neskrýval svůj zájem slyšet příběhy, co tahle divoká dívka zažila. Po minutách ticha se Tamara konečně obrátila na Aloana a chtěla mu vynadat. Otevřela ústa a než vydala hlásku, zarazila se. Jakoby na okamžik spatřila v tom muži, kterého vyhazovaly z nedaleké, na první pohled viditelné hospody, Ernona. Ten muž se na ni podíval, měl ten pohled, ale pak když mrkla, byl úplně jiný. Měl dokonce knírek.
,,Už mám halucinace…" špitla si a zatřásla hlavou. Aloan z jejího šepotu nic neslyšel a přišlo mu směšné, že se Tamara zrovna zarazila na něm. Dával si nemalou naději. Tamara se vzpamatovala.
,,Hele, můžeš radši odejít? Já chci být sama! Vždy jsem sama byla a vyhovovalo mi to!" vyhrkla na něho, ale přitom se snažila o milý tón. Aloan nebral varování vážně.
,,Že nejsi odtud?"
,,To ti došlo brzo!"
,,Už podle oblečení, tady kalhoty ženy nenosí."
,,To je mi novinka…" snažila se zklidnit Tamara. Jestli ještě řekne nějakou blbost, upálí ho k pláči, o to se postará.
,,Rád bych tě tedy po Abahaamu provedl," řekl vítězným tónem. Tamaře se svěsila brada. Aby ji po městě provedl tak ukecaný týpek? Hned zavřela nevědomky otevřená ústa a odvrátila pohled, zadívala se znova na věžičky kostela. Ukecaný týpek, při tomhle si povzdechla. Hen…Tady pořád jenom vzpomíná a vzpomíná. Co jiného může dělat? Koukla na opěrný oblouk na kraji kostela, z druhé strany než je Aloan a promnula si oči. Tak moc jí chybí. Ale to i jiní lidé. Když se párkrát nadechla, otočila se s poloúsměvem na Aloana a potvrdila mu jeho oznam. Možná že to s ním bude dobré. Pak chytl Tamaru za ruku a vedl ji před veliké brány kostela, pak ji pustil a začal máchat rukama ve vzduchu.
,,Toto je kostel Izh Ambun. Je to pýcha Abahaamu. To je přeci jasné, ne?"
Když dovyprávěl a svěsil ruce zase dolů, chytl Tamaru a kráčeli dál po ulici k řece Buebu, kde se nacházel most, však jiný než po kterém šla. Tento byl honosnější, dívka se cítila, jako by byl jen pro nejvyšší panstvo.
,,Tak, tohle je nejstarší most v Siaraku - Karidijský most. Byl navržen v bývalé Karidii jejím občanem a všichni dělníci odtamtud také pocházeli. První člověk, co nebyl z Karidie a dotkl se mostu, byl až král na slavnostním otevření."
Tamara pozorně naslouchala a prohlížela si okolí. Zkoumala detaily soch, které stály podél zábradlí a drželi různé zbraně. Při poslouchání se dozvěděla něco zajímavého.
,,Karidie? Co to je za zemi? A co znamená dýka z Karidie?"
Aloan si směšně odfrkl a zadíval se dívce do tmavých očí.
,,Tami, to je moc otázek na malého kluka," usmál se a pomalu kráčel po mostě. Tamara za ním dobíhala a držela ruce silně v pěstích.
,,Neříkej mi Tami!" křikla, ale hned se uklidnila, když začal vyprávět.
,,Karidie…to byl kousek Siaraku, měli tam vlastního panovníka…Pak ale samozřejmě si někdo usmyslel, že Karidii ovládne a bylo to."
Tamara se na něj dívala a představovala si, kde to asi tak bylo. Nenapadalo jí jediné místo, kde kdy Karidie mohla být. Vždy přemýšlela o Siaraku jako nedílnou součást, která tak vždy byla.
,,A dýka?" Aloan se zmateně zamračil.
,,No vím o ní něco, ale jak zmizela?" to ji zajímalo. Jak se ocitla u její babičky - nevlastní - doma?
,,Ne, to bohužel nevím," zavrtěl hlavou a chytl Tamaru, vedl ji dál po mostě a pár ulic. Sem tam se zastavil, ukázal na něco a řekl co to je, ale žádné veliké proslovy. Prošli významné památky a odpoledne Tamara Aloana opustila, aby se mohla v klidu najíst. Nechtěla, aby jedla a on se na ni díval, mluvil, nebo rozesmával. Naštěstí nevěděl, kde je ubytovaná, a tak ho zavedla o pár ulic dál a rozloučila se s ním. Jak předpokládala, snažil se jí to rozmluvit, ale když mu pohrozila pěstí, kterou předtím udeřila do zdi domu a udělala na něm rozbitou omítku, utichl a čekal.
Tamara hledala, ale už tušila, kde může být hostinec AbaBue. Sice jednou špatně odbočila, ale dostala se v pořádku dovnitř a objednala si obyčejné pečené kuře. Musela dlouho čekat, ale hlad přežila a dívala se na talíř s jídlem. Vonělo to krásně. Kůžička byla nádherné propečená a křupavá, ale Tamara ji jen ochutnala. Pak se pustila do jemného masa a chutných brambor. Jak dojedla, byla plná a nechtěla se hnout. Seděla půlhodiny u stolu a pozorovala ruku, kterou do zdi udeřila. Byla mírně odřená, ale nijak zvláštně. Konečně se rozhodla jít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama