NV - 17. Jeskyně příčin

29. ledna 2010 v 18:00 | Shiroa |  Nebezpečné vidiny

17. Jeskyně příčin
Čas ubíhal. Moje máma si povídala a vesele smála s Lucií, jak si říkali nejnovější drby, radili ohledně kosmetiky a vzpomínali na staré časy. Mě nic takového nebavilo, samozřejmě. Nejlépe jsme se cítila v přítomnosti někoho z mých kamarádů. A navíc, táhlo mě to jít ven a prozkoumat terén, což jsem také udělala. A nikdo mi v tom nebránil.
Vyšla jsem na hlavní silnici a kráčela po ní dál, do míst, kde jsem ještě nebyla. Všude je ticho, nebezpečné a zlověstné ticho. Ani větřík nefoukal, což celý den dělal. Pomalu jsem cítila, že tu bude konec vesnice, což prozrazovaly neobydlené domy v dezolátním stavu. Silnice už nebyla z popraskaného asfaltu, ale jen hlíny, samé stodoly a nakonec cedulka se škrtnutým názvem a značka slepé uličky.
Půlka mě se chtěla otočit a vrátit zpět, ale jiná mě zas zahrnovala argumenty, proč mám jít dál. Nejspíš stále dělají kachličky v koupelně a i tak bych seděla a poslouchala něco o tom, kdo se přestěhoval do Německa s tříměsíčním nemluvnětem. Tak jsem šla dál. Sem tam namoklá hlína nedělala problémy mým starším tmavým botaskám. Pěšinka vedoucí do lesa se zužovala a strměla, až nakonec všude byla jen hlína, nějaké prohlubiny od potůčků, jež tu tečkou v deštivém období, a samé klacky, kmeny a jiné větve. Párkrát jsem si málem vypíchla oko od keřů bez listí a zamotala se do pavučiny.
Nevěděla jsem, co je mým cílem, možná jenom kráčet a kráčet, možná hubnout, možná opustit realitu, v každém případě jsem se více vzdalovala od vesnice, ale jistil mě výhled skrz stromy na pár domků s červenou plechovou střechou. Nevím, v jaké výšce jsem byla, ani jestli o tomto někdo ví, avšak tento strmý kopec, spíše skála, měla své tajemství.

Vyšla jsem nahoru k obrovské skále trčící zpod hlíny a žasla, neboť jsem nikdy nebyla tak blízko a nebezpečně u skály. Udělala bych krok, či dva dopředu a ocitla se v přístřešku tvořené kamením víc jak osm metrů nade mnou, až jsem se bála, že ten výčnělek trčící přes stovky let se ulomí a spadne mi na hlavu. Jenže…neodolala jsem pokušení a náhlému návalu adrenalinu. Udělala jsem tedy těch pár kroků bezpečně pod výčnělek a kráčela dál k tomu záhadnému útvaru. Jeskyně? Tady? Bylo nepochybné, že skály kryly černý průchod do nějakého, ani nevím jak velkého, prostoru. Teď jsem se zadrhla, a pořádně. Můj strach nabýval velikosti, a nemohla jsem mu čelit. Nadskočila jsem leknutím se z mého vyzvánění na mobilu.
"Mami?" oddechla jsem si.
"Felis! Kde jsi?" odměřený tón, ale nějaká ta malá panika tam zazněla.
"Na procházce, už se vracím."
"Aha, no, jestli chceš, stav se v obchodě a něco si kup, bude to na dýl."
"Jak na dýl?" divím se, co se zase stalo?
"Něco se jim tam zkazilo, nevychází to, takže teď tam musí něco předělat…ach, to už jsou chlapy…" zasmála jsem se nad jejím unuděným a nechápavým hlasem.
"Aha…takže se ještě nemusím vrátit?"
"Mohla bys, abys mě zachránila. Právě pomlouvá Johnnyho Deppa!" Další smích, tehdy to pro mě byla přirozenost.
"Ahoj mami," pozdravím ji a chystám se ukončit hovor.
"Nezapomeň se vrátit," napomenula mě a rozhovor skončil. Já uložila mobil zpět do kapsy na džínech a dívala se na skálu. Přesněji na průchod to temného místa.
Mám ještě čas. A nic mi to neudělá. Opakovala jsem si. Nakonec jsem si znovu vytáhla ten mobil a přikročila k průchodu širokého asi metr a vysokého metr půl a více. Opatrně jsem poklekla a nezajímala mě hlína přilepená na kolenech, strčila do díry hlavu a ruku s mobilem, jež se rozsvítil jako baterka a různě jsem s ním hýbala v té díře. Žasla jsem, překvapená, slova neschopná. Přišlo mě to jak nějaká chodba, mnohem větší než je vchod, a vedoucí někam jinam. Vypadalo to navíc krásně, i když tu chyběly typické krápníky, nebo nějak vyhlazené stěny, ne, tady to byla jak různě naskládané kameny na sobě a srostlé, tvořící tak tuhle chodbu. Jenže…proč tu je? A je vůbec někde zaznamenaná?
Touha a zvědavost mě hnala dál, proklouzla jsem tedy dovnitř, nejdříve hlavou, nohou a pak zbytkem těla. Dávala jsem si pozor na hlavu i nohy, navíc tu i přes světlo mobilu byla tma, ale nějak jsem neměla pocit opatrnosti, něco jako tušení, že tohle je velké dost a nic se mi tu nestane. Tak jsem po ostrých hrbolků kamenů a občasné kaluže nateklé vody šla dál. Přišlo mi to, jako bych šla více do vnitřku kopce, ale nebyla to velká vzdálenost, a strach jsem neměla. Zázračně.
Světlo východu se mi ztratilo z dohledu, asi to scházení níže a níže mě od něj odpoutalo, nebo ho pohltila tma. To jsem tolik nevnímala, důležité pro mě bylo, že jsem zakopla o náhlý šutr přede mnou a spadla, naštěstí ne na kolena, ale schytali to moje, teď už sedřené, ruce a mobil. Ale fungoval, vstala jsem tedy, posvítila si na to přede mnou a s úžasem zjistila, že to je jak nějaký portál, kruhová zúženina. Rozum mi napovídal, že tohle příroda nemohla stvořit. Také mě ovládla menší panika a nutkání otočit se a rychle s křikem vyběhnout ven, ale i tak, nejdříve jsem si posvítila slabým světýlkem, světlo nedosáhlo na stěny jeskyně a podlaha byla níže než by měla, a poté vklouzla. Můj odhad mě oklamal, to, čemu říkám podlaha, byla ještě níže.
Svítila jsem si mobilem na každý detail, ale tohle tu bylo tak veliké…Všude byla cítit jakási zatuchlina, voda. A také byla. Jak jsem kráčela opatrně více do tmy, slyšela jsem cákání, a po zasvícení jsem zhlédla obrovskou, ale mělkou sotva do půlmetru, kaluž, možná spíše jezírko. Svit mobilu se odrážel od její nehybné hladiny a ze správného úhlu zvětšoval osvícenou oblast. Tak jsem mohla vidět vysoký strop, kamenný, bez nijakých krápníků, s výběžky a nerovnostmi. Bylo to tu krásné. A děsivé. Temné, ponuré, nahánějící strach.
Stála jsem, nemohla se hnout. Jen oči rychlými mžiky vstřebávaly všechnu tu krásu, až nakonec pomocí té baterky jsem vyfotila pár fotek. Sic je tu tma, ale můj mobil není žádný šunt. Následujících pár minut jsem už jenom pobíhala myšlenkami a v tomto tichém prostředí odpočívala. Měla jsem čas.
A tehdy se to nejspíš stalo. Nikdy jsem na to nebrala nijaké podezření, ale tohle byla ta příčina.
Lekla jsem se vlnek pocházejících z jednoho místa, z bodu narušení vody, jako při hodu kamene do vody. Vlnky světlo narušovaly a zkreslovaly ho. Já, sedící na kameni, jsem pohotově vstala a zastavila dech. Něco se dělo a já neměla možnost vidět co. V bezvětří jeskyně se zvedl vítr a cuchal mi vlasy. Já couvala, dostávajíc se k průchodu do chodbičky a s myšlenkami zaměřenými na jednu věc a to útěk. Už jsem se chystala otočit, studený vítr zesiloval puch zatuchliny a začínala mi být zima, ale vše ustalo. Voda se po kratičké chvilce dostala do normálu a zase nastalo to ticho, to nebezpečné ticho. Zaražena jsem se otočila a běžela opatrně pryč. Jaká úleva to byla dostat se na sluneční světlo, sic neprocházející přes stromy, až mě pálily oči.
Vyfotila jsem si vchod do jeskyně a utíkala zpět do vesnice.
Doma si pak vyhledala něco o té jeskyni, a malou zmínku jsem našla. Ale není nijak slavná, bylo to jen na stránkách vesnice a mezi legendami. Já mám ale tušení, že o ní vesničané ví. Ale neví o tom, co jsem právě zažila.
"Už vím…" řekla jsem uklidněná a zhlédla v očích Yamian mírnou radost.
"Takže mi věříš?" optala se a já jen váhavě kývla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama