NV - 2. Návštěva z podvědomí

23. ledna 2010 v 11:48 | Shiroa |  Nebezpečné vidiny

2. Návštěva z podvědomí
"Felis?" otázala se mě máti v autě, když jsme jeli domů. Otočená přes sedačku dozadu a dívající se na mě mi chtěla dokázat, že mi věří a že mi není nic vážného. Tohle poznám. Takhle chce skrýt svoje emoce. Ale netuší, že je to nápadnější, než kdyby si mě nevšímala. Už ty její oči…prozradí vše. Pohlédla jsem na ni a vyměnili jsme si pohledy, pak jsem zase zabočila zrakem a zabořila se do opěradla ve dveřích auta. Ona však ze mě nespouštěla pohled, Andrej musel zakročit a natáhl ruku, níž se dotkl mámina ramena. Jejich pohledy se setkali a neznámým způsobem promluvili, jenže to nikdy nepoznám.
Osamocena v zadním části auta, kde všude byla cítit vanilková vůně, kouknu do zrcátka a dívám se tak do svých modrých očí. Až se překvapím, jak smutně koukají, jak nevině vypadají. Zhlédnu z auta a pozoruji míhající bílé čáry označující pruhy. Nedokážu je spočítat, ačkoliv se o to snažím. Kmitající oči nevydrží takovou tíhu, aby zaznamenali každé bliknutí, ale nevzdávám to. Usměju se a věřím si, je to pro mne výzva.
Blik - blik.

Ve své marné snaze a zábavě, jenž prožívám, abych se zbytečně nenudila, cítím ten podivný pocit. Mé modré oči vyděšeně vytřeští a rychle odvrátí pohled na druhou stranu, na autosedačku v tmavomodrém proužkovaném potahu. Ať už budeme doma…
Běžím do svého pokoje, musím, a to co nejrychleji. Nemohu se déle zdržovat, stálo mě to hodně námahy. Zatímco Andrej vybaluje tašky z nákupu, který podnikl, matka si mně podezíravě prohlédne a já mám povinnost jí zalhat skutečnost.
"Musím na ICQ! Je tam kamarádka, kterou jsem dlouho neviděla!" zvolám ve spěchu na schodišti a hned vběhnu za práh pokoje, nohou zavřu dveře a zmáčknu tlačítko na mém notebooku.
Je to tu…pomyslím si a rozhlédnu se v rychlosti po mém pokoji, po posteli s vector květovaným vzorem modročerveným s oranžovými středky. Takový mám i ladící koberec, zdi jsou také veselé, a to možná na mě doléhá. Jedna zeď modrá s okraji deset centimetru bílé, druhá červená a zbylé dvě bílé. Veselý pokoj se pro mě čím více mění v utrpení. Ale taková jsem dříve nebyla. Milovala jsem svoji postel, stůl a skříň z bílého lamina a červenými šuplíky, moji oranžovou poličku, i křeslo stejně vzorkované, jako postel. Byl to můj ráj, dokonce i červený koš byl nedílnou součástí mého světa. Ale teď?
Můj počítač pracoval. Nabíhal Windows a pro mě to znamenalo alibi mého útěku. Mezitím stále sílil ten pocit, že to přijde. To, kvůli čemu lítám od jednoho profesionálního doktora k druhému. Důvod, proč dnes ten psychiatr byl s nervy na uzdě. A proč se o mě matka tak bojí. Ale když o tom ví, proč jsme jí zalhala? Nemám na výběr, nemohu mluvit o něčem, co se v reálném světě říká jako halucinace a vidiny, či bujná fantazie. Navíc jsem jí jednoho dne, myslím předevčírem, ze strachu o ni řekla, aby si nedělala starosti, tyto věci se mi nestávají. Ale lhala jsem. A lhaní nemám ráda. I když… v téhle chvíli je lhaní moje spása, vysvobození.
Moje točící se hlava mě nabádala, abych se stočila v koutě mého barevného pokoje do klubíčka. Ani trochu jsem neváhala. Oči se mi klížili, hnědé vlasy uvolňovali zpoza uší a padali do tváře.
Nevěř ničemu, co řeknou! Nevěř ničemu, co řeknou! Nevěř…opakuji si stále dokola a silněji objímám kolena. Mám proti nim vůbec nějakou šanci?
Už je to tu. Uprostřed mého pokoje se objevuje průhledná žena se stříbrnými vlasy a černou tenkou čelenkou. Její šikmé šedé oči na mě dobrotivě mrkají, avšak já se jí bojím. Zrovna tahle mě pronásleduje ze vše nejdéle. Zvedla ruce a neznámý vítr v mém pokoji jí rozfoukal vlasy i dlouhý namodralý plášť, jehož konečky olizovali červenou zeď mého pokoje. Bojím se.
Její průhlednost se vytrácela a zanedlouho stála reálná, jako kdybych se štípla do ruky. Vedle ní se však děly další věci. Nebude sama. Nikdo není sám. Vždy s sebou mají ještě minimálně někoho, ale netuším proč. Proč moje vidiny ukazují postavy a věci, které jsem v životě neviděla? Proč se mi tohle děje? Co to je za nemoc? Úplně mě vyčerpává…a neznám účel jejího jednání.
Ano, jak jsem si myslela. Nejprve se v prostoru zjevili ty ježaté červené vlasy, jejichž dlouhé konečky neustále vyztuženy do výšky tak, jak by to nezvládl ani nejsilnější gel. Až nato zesílila tvář s červenýma očima probodávající vše jako zakrvácený meč. Ačkoliv celkový dojem i z jeho oblečení, černé dlouhý plášť s kapucí, kterou si však nikdy kvůli vlasům nedává na hlavu, je možná i dětský a s jeho menší postavou zábavný, právě z halucinace, kde se objevuje on, mám největší strach.
Ty dvě postavy, co vypadali tak reálně a jen těžce by někdo uvěřil, že to je jen výplod mé fantazie spojený s tou záhadnou nemocí, udělali krok vpřed ke mně.
Všimli si mě?
Svraštím jakousi bolestí obočí a bojuji s očima, které se chtějí zavřít, a zároveň otevřít. Co všechno je v mých silách?
"Ne, přestaňte! Stop! Nechte mě být!" šeptám do prázdného pokoje, avšak ty postavy moje slova neberou na vědomí. Jsou to přeci jen jakési vidiny. Lidé by se smilovali nad hlasem, s kterých jsem promluvila, a vyplnili by tak moje přání. Ale když oni jen stojí, ne, pomalu se ke mně přibližují, a jen s pečlivým zkoumání dolních končetin zahalených pláštěm může člověk usoudit, že vůbec hýbají nohama.
Však oni se vypaří, jak se k nim budu pokoušet natáhnout ruku. Rozplynou se jako mlha, jako můj mozek dokáže rozeznat barvu růžovou a zelenou. Uklidňuju se a moje tvář nabírá barvy, avšak bledost je můj hlavní znak při tomhle stavu.
Pche! Mě jen tak nedostaneš! Klepnu se kloubem prstů do hlavy, avšak ne plnou silou, když člověk jako já nedokážu sobě nijak ublížit. Že by se postavy zastavili? Zpozorním a moje tvář se uvolní, až je to nádherný pocit. Mám možnost si tu dvojici podrobně prohlédnout, jiskření stříbrných vláken jako vlasy, či červené propalující oči. Neuvědomím si, proč se zastavili.
"Felis!" moje máma tomu vždycky dá. Křičí po bytě, asik chce s něčím pomoct, a moje povinnost je tohle splnit. Jenže teď, v tuhle chvíli, je tenhle řev pro mě alarm a příprava na trest, protože zvuk kroků na dřevěných prknech schodiště odpovídal nebezpečné události. Moje máma sem jde.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama