Osud

22. ledna 2010 v 17:13 | Shiroa |  Jednorázovky
Taže....slíbila jsem, že sem napíšu slohovku. Teda jakože to má být vyprávění, jak jsem psala, buď zážitek ze školy, nebo tajemný příběh. Ale já si vybrala to druhé, jenže nevím, jestli to je vyprávění nebo vůbec co. No, určitě to ještě projde úpravami, jak to přepíšu na ofic. papír ve škole, ale ten nedostanu zpět, tekže tu máte původní nanicovatou verzi:-D Ještě se omlouvám za mé pravidelné chyby, ale buď to je tím psaním na klávesnici, kde mi ujede písmenu atd...a ještě něco - nejsem úchylná na anděly, což vás možná napadne:-D

Byla půlnoc. Měsíc v úplňku ozařoval kamennou studnu uprostřed náměstí. Osvicoval všechny rysy železné mříže nad černotou a sochy anděla s roztaženýmoi křídly, jenž zobrazoval znamení dobra. V téhle tmě, vystínovaný měsíčním světlem, vypadal tak opravdově a ževě, však nebyl. Ale někdo v tomhle okolí ano. V měkké hlíně se tvořily šlápoty od osoby, co náměstím o půlnoci kráčela. Žena, jejíž dlouhé havraní vlasy vlály v lehkém větříku, ve volných bílých šatech. Na drobné jemné ručce jí zazářil prsten.
,,Proč tu jsem?" ozval se její zvonivý hlas, jakmile došla ke studně.
,,Proč tu jsem?" zopakovala svoji otázku s pohledem na kamenného anděla.
,,Je to tvůj osud," zašeptal nějaký neznámý hlas. Žena se kolem sebe vyplašeně rozhlédla, žádnou jinou osobu na náměstí nezahlédla. Otočila se tedy k bájnému andělovi.
,,Proč?"
Nastala odmlka. V tiché noci se nikdo neozval.
,,Ale já nechci," špitla si pro sebe.
,,Musíš," znova ji nabádal ten neznámý hlas, jakoby pocházející z kamenné sochy.
,,Vím, ale stále nechápu proč," upřela svůj pohled na sochu. V okamžiku se kámen pohnul, mrkl na ženu, ale ji to vůbec nepřekvapilo. Naopak. Očekávala to.
,,Ne. Potřebuji znát důvod."
Socha znovu mrkla. V kamenných očích zablýskl život.
Střážím tu už sto let, ale vidět každým dnem smutnější a smutnější tváře už nechci. Po té době musím odejít. Chci."
,,Ale co s tím mám dělat já?"
Anděl zavřel oči. Zpráva, jež se chystal sdělit, není moc povzbudivá.
,,Nechci vidět ještě smutnější tváře tvých příbuzných, až tě najdou zítra ráno ležet nehybně v posteli...Chci ti pomoct."
Žena si odfrkla s náznakem ironie.
,,Buď zemřu, nebo se navždy vytratím."
,,Jenže když to uděláš, můžeš nevědomky pomáhat všam tvým milým, podporovat je."
Žena se otočila andělovi zády a nechala havraní vlasy volně přepadnout přes tvář. Po krátké odmlce si uvědomila jeden fakt, který celou dobu přehlížela. Ale teď nemá moc času, a to situaci ztěžuje.
,,Máš pravdu," prohlásila poraženě. ,,Co mám udělat?"
,,Splň si přání," ozval se naposledy hlas a celá krajina utichla.
V měšťanském domku na náměstí se v noci probudila ze spánku jedna žena. Rozčesala si své tmavé vlasy a oblékla bílé šaty. Za měsíčního světla se dostala ke studně se sochou anděla. Věděla přesně, co má dělat. Sundala si stříbrný prsten a stiskla ho pevně v dlani. Poté ho mříží prohodila a pozorovala, jak s přáním mizí v temnotě.
Je krásné sluneční ráno. Lidé se hromadí na náměstí, kupují věci z trhu, ale nikdo si nevšiml jedné změny. Že anděl, jakého znali, je pryč. Místo něho je jiný, hezčí, novější, ale smutný. Jeho vlasy jsou nenápadně delší. Možná si téhle změny někdo všiml, ale nikdo nezpozorněl nad mrknutým sochy a stékáním slané vody po kamenné tváři.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama