P.A. - 4.Proměna

22. ledna 2010 v 18:55 | Shiroa |  Poslední Anděl

4. Proměna
,,Já?"
Briss se sevřel žaludek. Ona nic neudělala. To si na ni nachystal. Musel nachystat.
,,Briss…tohle je důkaz o tvé síle Anděla. Jsi velmi silná, že dokážeš v tak útlém věku ronit stříbrné slzy."
Dívka se zarazila a nemohla dýchat. Seděla na světelné sedačce a kolem sebe neměla nic, co by jí dosvědčilo, že už nespí. Ona brečí stříbrné slzy…Z očí jí kápla další slza a zachytila se na oblečení. Dívka si obyčejné světlé triko natáhla a málem vyjekla zděšením. Nebyl tam jen jeden stříbrný flek, ale mnoho, z toho předchozího pláči.
,,Co vše může Anděl a Achar dělat?"
Tenúr se pousmál, zeptala se velmi chytře.
,,Andělé dokáží léčit ty nejstrašnější zranění. Amputaci, nebo dokonce zástava dýchání, kdyby člověka od smrti dělil jen poslední vlásek. Ale je jisté, že nemá zachraňovat každého, jinak by mezi námi žila i Kleopatra. Také na rozdíl od Strážců vnímají nálady lidí a jejich pocity silněji, než my. Také dokážou bojovat vlastní energií, která je velmi silná. A jiné maličkosti, které jsou u každého jiné. A navíc dokáže vidět ducha zemřelého. O tom jsi se už přesvědčila, že?"
Briss neodpovídala. Čekala na další informace.

,,A Acharové jsou na tom jinak. Většinou udělají nějakou past, nebo vytvoří jejich mocí nějaké zranění, kterému podlehne. Dokážou, když Andělé vysílají pozitivní energii, vysílat negativní energii a jejich negativní emoce zesílit. Dokážou účinně bojovat. A také jsou u nich všelijaké maličkosti."
Briss kývla hlavou. Pak ji napadla samozřejmost, kterou u Andělů viděla.
,,Můžu létat? Budu mít křídla? A Acharové?"
Tenúr se ušklíbl.
,,Ano, můžeš, ale až po obřadu, který se může uskutečnit už dnes. A Acharové nedokáží létat, ani přemisťovat, ale zato velmi rychle běží."
Briss kývla. Pak ji Tenúr chytl za rameno a vyzdvihl, aby si stoupla.
,,Chceš zachránit svět před zkázou?"
Dívka se na okamžik zadrhla. Ráda by, ale co když neuspěje? Je jediná a sama, a závisí na ní celý svět. Ten svět, který odsuzovala ke katastrofě. Tenúr ji vedl ve světle dál a dál. Dívka nemohla zjistit, kolik hodin už jdou, ani nic podobného, nikde totiž nebyl žádný orientační bod.
,,A můžu potom jíst a spát a chodit na záchod?" optala se na poslední otázku, která jí přišla důležitá.
,,Jako Anděl budeš poločlověk, jediné, co budeš potřebovat, je tohle," pustil Briss a sklonil se k světelné podlaze a zvedl jakýsi předmět. Něco držel, ale bylo to světlé jako okolí. Briss natáhla ruku a ohmatala si to. Nějaká krabička. Otevřela ji. Uvnitř už světlo nebylo, ale rudý samet a v něm ležela soška bílého, asi labutího, pírka. Tamara ho vzala do ruky a prohlédla zblízka. Bylo to stříbrné, asi pět centimetrů dlouhé pírko, mělo očko na řetízek.
,,Tohle nesmíš ztratit. Vyplakal ho dávný anděl, tři tisíce let dávno. Dodává energii a mohl by se ti tak hodit," řekl a byl dojat, že může něco takového nabízet. I Briss se oči zamlžovali. Pak Tenúr oddělal sametovou pokličku a pod tím byl i řetízek. Spojila tedy tyhle věci a připnula si to na krk. Trochu jí to táhlo dolů, ale hned si zvykla. Ve Svitu pak kráčeli další dobu, než nenarazili na jedinou černotu v téhle ozařovně.
,,Stoupni si do něj," pošeptal jí a tak ho poslechla. Hned, jak z bílého prostoru došlápla na černotu, pálily jí nohy a zabodalo v srdci.
,,Učil jsem se to nazpaměť takže…" poté začal mumlat různé slůvka, která neexistují, ale při jejich zvuku cítila Briss pocit bezpečí. Odlehčení, jakoby byla sama v prostoru, kde se člověk nikdy nenudí. Zavřela oči a cítila lehký vánek. Poddala se tomu pocitu ochlazení a relaxovala. Vánek postupně zesiloval a Briss otevřela oči. Černota pod ní začala černě zářit. Divila se, že vůbec dokáže černá svítit, černě zářit. Pak se ale zesvětlovala do světlé, do bílé barvy. Vánek kolem ní se začal točit do modrého - tyrkysového - víru, podobné barvy, jako má ona oči. A vítr dostal podobu kaše, přes kterou nic neviděla. Srdce se jí rozbušilo, ale zůstala klidná a čekala dál, co jí ten větřík provede.
Stála uprostřed modré točící se mlhy a čekala, se bude dál. Modrý vír zrychlil, jeho foukání přehlušilo mumlání Tenúra, a Briss pocítila bolest. Ohromnou, velikou bolest. Spadla na kolena a chytla se za břicho, aby se udržela dál. Bolest nepřicházela z břicha, ale pomáhalo to. Zaťala zuby a přemáhala výkřiky. Bolest byla nepřekonatelná, Jako bodání noži po celém těle. Vír se zrychloval a dosahoval největší rychlosti, jaká jen jde. Uslyšela nějaký hlas, šeptání, ale zřetelné opakující nějaké jméno.
,,Agriana….Agriana…."

Pak bolest ustala, vír zpomaloval a konečně bylo vidět na Tenúra. Ale Briss ho jen po očku zahlédla, pořád klečela na zemi a poté se svalila.
,,Briss!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama