Samotná ve sněhu

22. ledna 2010 v 17:16 | Shiroa |  Jednorázovky
Tak tohle je vánoční povídka speciálně pro Nel-ly (která mě k ní nakopnula:-D) ale nechtělo se mi ji dávat až na Vánoce:-D ..........připomíná mi to ten smutný příběh Malá prodavačka zápalek...nebo jak..........

Kráčí. Venku okolo ní poletují bílé chumle ledové hmoty, jež dopadají na její hlavu a zamotávají se mezi pramínky vlasů. Ani netají. Byla naprosto zmrzlá, prsty celé červené, tvář bledá s červenými lícemi a nosem, na dotyk studeným jak led, že se nedivila, kdyby se proměnila v nehybou, dokonalou ledovou sochu. Možná v ten osud i doufala...
Její boty pomalu promoklé a skrývající prsty, které naprosto už necítila, tvořili otisky v bílé vrstvě studené látky na chodníku. Bylo poznat, jak moc její stopy byly čerstvé, neboť i ty nejnovější už v sobě udržovaly nadýchaný nově napadaný sníh. Světlé oči, v nichž jest smutek a beznaděj, nemohli uronit ani jednu slzu. Nebylo z čeho.
Ulice, tichá a tmavá, protože pouliční lampy svítily velmi slabě a nikomu v téhle osamělé vesničce se nechtělo někoho povolat, působila sklíčeně. Proto se ruce té kráčící dívky skřížili a přitisknuly na hruď, už kvůli zimě - bolesti zvenčí, nebo bolesti vnitřní, jež jí trhala srdce na kousky. Nechtěla. Nechtěla se podívat do oken malých rodiných domků s krásnými různě barevnými ploty z okrasně ukovaného železa a velkým dvorkem. Nechtěla se podívat do zdroje světel svítících na ulici, neboť právě tam, pod lustrem u oken, právě na tom místě stojí většina živých stromků ozdobenými baňkami, cukrovátky a blikajícími světýlky. Za žádnou cenu si nechtěla připomínat skutečnost, že dnes je Štědrý večer. Jen pomyšlení na něj jí celým tělem projede mráz a brnění, avšak ne ze zimy.

Čas ubíhal, z některých domů, kde večeřeli brzo, se ozývali křiky šťastných dětí. Potěšeny dárky, které jim Ježíšek nadělil, splněných snů a překvapením. Záviděla jim. Tohle nezažije. Nemůže. Nemůže se vrátit domů, studeného, nevyhřátého, se zamrzlým přívodem vody a opilím otcem ležícím v nejteplejší peřině. Takové nejsou Vánoce. O tomhle nejsou. Je to svátek splněných přání, tak proč se nemůže splnit aspoň to její, jež si přeje každý rok? Každý rok, každou sekundu, která je součástí dnešního večera.
Chůze pozvolňuje, vítr naopak sílí, vločky létající ve vzduchu tvoří zajímavou podívanou, jak všechny ty proudy do sebe naráží, mění směr...
Pramínky vlasů se vznášejí a ohýbají jako tanec na počest narození Krista. Sněhové vločky se na nich drží, jako klíšťata, nádherná třpytící se klíšťata.
Zpomalovala, až stojí. Tělo, jakoby do něj píchali tisíce nožů, se odmítá přirozeně hýbat. Dokázala si akorát sednout k jednomu z plotů na betonový výstupek a opřela se o změť spirál dávající dohromady s troškou fantazie příjemný obličej. Hodný. Jako anděl. A toho potřebovala. Opřela se o plot hlavou a pomalu se jí klížili oči. Únavou? A z čeho? její poslední pohled spočíval na nádherně pohybujících se padajících vloček sněhu. Její poslední pohyby byly určené k tomu, aby si zahřála omrzlé ruce. V jejím pozadí svítilo okno se stromečkem uvnitř. Přála si být jedním ze skřítků, jež viseli na větvičkách a na všechny se jako doprovod atmosféry vánoční usmívali.
Usmála se.
"Slečno? Slečno?" ztěží vnímala hlas, nádherně hedvábný hlas, hlas anděla, a jeho doteky na tváři.
"Vzbuďte se, halo!" dříve zkreslený hlas nabíval reálnější podoby, ale odmítala otvřít oči.
"Prosím vás! Slečno!"
Ne, chtěla to skončit. Už dávno přestala věřit, že se její přání splní. Po tolika zklamáních...
Ale přesto. Otevřela oči. Ocitla se na jiném místě, na místě, kde její pleť byla barevnější, mrtvé oči živější. Teplo. V žilách jí pravidelně pumpovala teplá krev. Vydala tichý hlas - rty pootevřené, ale nehýbala se. Jen mrkala a pozorovala svítící žárovku lustru, od světla nažloutlý strop, vnímala teplo, krásnou a uklidňující hudbu tvořenou skladbami na piano s vánoční tematikou, hřejivý pocit u srdce. Prázdný výhled jí zastínil obličej mladíka, o pár let staršího, než je ona. Laskavě se na ni usmíval a shlížel do jejích očí naplňujícími se spokojeností a radostí větší, než u většiny dětí.
"Už jste se probudila...Měl jsem o vás strach. Byla jste na kost promrzlá! Protože slavím Vánoce sám, rád bych, aby jste byla mojí společností," pravil vlídným a upřímným tónem, až moc zdvořile.
Tak strávila dívka celou tichou a kouzelnou noc po Vánocích v teplém domově s příjemným společníkem a splněným snem. Nedarmo se Vánocům říká čas splněných přání. A ona se o tom přesvědčila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama