Vzpomínky

22. ledna 2010 v 17:14 | Shiroa |  Jednorázovky
Tak toto je moje další jednorázovka inspirovaná pravdivými vzpomínkami....

Kráčí, teplá bílá bunda jí chrání před zimou, hnědými kozačkami cáká okolo nevědomky vodu. Na jedné straně lidé ze sedmi patrových, starých žlutobílých paneláků otevírají dvířka balkónů, aby se pokochali barevným malým parkem naproti nim. Tam směřoval i její pohled, na sytě barevné padající listí a odrážející hladinu vody jezírka.

Usmívám se, přece tady mám tolik vzpomínek! Přesně před třemi roky v zimě, kdy po opakovaném zamrzání vody a rozmrzání se udělala vedle bažinky další a menší, a také zamrzla. To bylo smíchu, když jeho pes na ten tenký led skočil, vyvlíkl se z obojku, a nejspíš za rybou, a led se prolomil! Pak jeho jorkširek, mokrý jak slepice....

Zklamaně sklopí hlavu a zrychlí krok. Ale přece neušla ani pár kroků, kdy zase zpomalila a pohlédla znovu přes barevné stromy do toho parku. Voda už na tom místě nebyla, jenom strmý svah dělící domy od toho úzkého zeleného místa ve městě. Povzdychla, její mysl vygenerovala další vzpomínku, v té době veselou, teď už jen zklamáním.

Zima - to bylo naše období. To byla doba, kdy jsme se zpoznávali, a to díky našim novým miláčkům rodiny. Nemůžu zabránit úsměvu nad neustálým štěkotem mého psa. To jsme buď šli ven společně se psy, rozdělily se abychom je dopravili domů a znovu šli ven. Ale to bylo jen párkrát, často jsme také nejdříve zašli k někomu z nás, poté k druhému. A jak jednou, co jsme si dali právě tady sraz...poté se klouzali na ledu jen v tenkých riflích. Moje máma vyskočila z kůže, když se to dozvěděla.


Právě minula jednoho staršího muže zaplněného starosti budoucnosti. Ona je však zaplněná starosti minulosti. Koukla při chůzi na své boty a už jen tak hlavu nezvedla. Nemohla. Po chvíli ji napadlo, zapnout si v mobilu píseň, však na jinou neměla chuť, jen na pomalý ploužák od Beyoncé. Sladila chůzi s rytmem písně a podívala se před sebe. Ne! Do srdce řvoucí místo, kde toho bylo mnohem více, než kdekoli předtím.

Smutné. Tady bydlel, ale jenom bydlel. Tudmi jsem každý den chodila ze školy, rozloučila se a zabočila svým směrem. Každá chvíle řeči byla zábavná, včetně těch pár metrů od školy. Ale přesto, tady si pamatuji čekání před jeho bytem. Znám ho nazpaměť? Právě jím procházím. Ve své mysli. Slyším štěrchání psích tlapek po plovoucí podlaze. Vydím tu vázu se suchými květinami, egyptské symboly, trojúhelník z klacků vyzdobený vysícími sušenými pomeranči. Také si vzpomínám na učitele, s kým jsme tohle vyráběli. Právě vcházím do jeho pokoje. Jedna postel leží svisle se zdí s dveřmi, druhá je patrová plná plyšáků vodorovně se zdí a nad dolní, vytváří jakýsi řístřešek, pod níž je stolík. Tam měl nejčastěji knížky nebo laserový budík. Ach, kolik měl turistických známek! A jaké hry jsme hráli na jeho počítači! Musím z toho bytu odejít, pohledem přejdu po bílovém westíkovi - sošce, kterou ode mě dostal na narozeniny. Držel v tlamičce kost s cedulí: Nejlepší kamarád...a to také byl.

Zastavila se na rohu ulice. Měla čtyři možnosti cesty. Nahoru, kolem paneláku, kde kdysi bydlel, nebo rovně, dál k místu, kde ho dva nejlepší kamarádi opustili? Nabízel se jí i směr ke škole, či obrátit se a dojít z její procházky domů. Nevybrala nic, teda, vyšla přes deset metrů nahorů k paneláku a sedla si u malého pískoviště na dříve dřevěnou, teď urvanou a jenom betonovou obrubu. Tady to je divné místo, a pískoviště není určené pro malé děti. Ne. Tady vždy dřívější osmáci a deváťáci kouřili, povídali si, a jich se bála. Ale kde teď jsou? Nemají tu lavičku, a tak sem chodí kouřit už jen před osmou ráno, tedy před školou. Znovu zavzpomínala spolu s tichou ozvěnou poslouchané písně.

A tady, v blízkosti tvého domu jsme toho také hodně zažili. Přeci jenom...tady jsme si svěřovali tajemství, mylšenky, názory, vtípkovali. A také jezdlili na kole. Na našeho Trabanta nikdy nezapomenu. Na to staré kolo od Kuby, na kterém jsme jezdili, Tys řídil a já seděla na zadním místě pro věci. Nedokážu odolat úsměvu, když si vzpomenu, jak jsi pro mé pohodlí a pro to, abych po bílo modrém železe nezklouzla dolů za jízdy, vzal od Billy tu menší krabici a přilepil ji lepící páskou. A také byla sranda, jk jsme z dalších malých desek kartonu udělali eSPéZetku. Jaké to bylo číslo? Nevím...bohužel. Ale dobře si vzpomínám na opakované kroužení kolem obhcodů, hlavně kolem toho s domovní dekorací. Tam jsme taky toho hodně zažili...dokud obchod nezrušili. Snad nějaká přezvěst? A čeho? Že nám i Trabant zmizel?

Usměvavý a zároveň lítostivý výraz třináctileté dívky se změnil, za ty roky sále nepřišli na to, kam to kolo zmizelo. Ale i tak, už se na propíchlých gumách jezdit nedalo. Teda ne tak jak dříve. I tak si našli jinou zábavu, a to staré dobré koloběžky. Stoupla si ze sedu a udělala pár kroků vpřed, aby zhlédla dlouhý pás parkoviště pro bydlící v paneláku, a sedla si na betonovou zábranu pro parkovací auta.

A tady ten svah, ta jízda na koloběžce. Takhle jsme jeli i od ní. On řídil, batoh přehozený přes přední řídítka, já batoh na zádech. On se odrážel a rozjížděl koloběžku, já zase jednou nohou na desce a druhou připravenou na brždění, při kterém jsem převedla celou váhu na brzdu. Nakonci vždy zkoumal, jak teplé je to kolečko.

Chvíli poseděla, bez myšlenek, úplně sama, jen vítr jí cuchal vlasy a ochlazoval ruce. Svět se mění, a i lidé. Dříve hloupí, věřící v to, že Země je placatá, teď každou chvílí vymyslí nějakou pomůcku. Ale nemění se i s inteligencí, nýbrž chováním. Tohle věděla už dávno, proto teď vstala a vydala se po dlouhé ulici dál, kolem školního hřiště zasypaného spadlým suchým listí z topolů zabraňujícímu větru. Hned přes hráz stromů se rozkládalo další hřiště, mnohem větší, kde trénoval místní fotbalový klub od nejmladších po nejstarší. Se sklopeným zrakem sledovala mokrou zem, překračovala kaluže a kryla se před svítícím sluncem. Konečně se dostala na místo, kde toho také prožila mnoho. Přešla prázdnou silnici, už samo o sobě tudy neprojede moc aut. Jakmile sešla po schůdcích kolem plotu, její oči pohlédli na zeď na trénování tenisu. To jí nezajímalo, proto po pár krocích po seschlé trávě našlapovala do mokrého a jemného písku, kde se jí tvořili otisky bot. Obešla dvě tyče na síť a židli na žebříku pro rozhodčí voleyballu, pod níž kromě písku bylo i pár spadaných listů z jabloňe, malého ořešáku stále nevydávajícího plody a neznámého keře. Nevšimla si ani houpačky či pinpongových stolků. Zastavila se až pár kroků od metrové vyvýšeniny, kde stály stormy a za ní plot od vedlejšího soukromého pozemku. Ten ji až tak nezajímal, spíše ty stromy - šípkové keře, velký a mohutný ořešák, kolem nehož kromě listí na zemi ležely i černé slupky obalující plod, a jiné, neznámé stromky a keříky. Vše na jednom malém místě tvořilo uskupení, na kterém jí spočíval pohled.

Náš bungr. To byly zážitky. Každý den na jaře a v létě jsme sem chodili, já, on a ona. Naše trojka, to nemělo jedninou chybu. Co vše bylo v tom pro některé lidi nazývajícím se "zavšiveném křáku"? Ač si to mnozí nemysleli a nevypadalo to tak, bylo tam hodně místa. Jakmile se prošlo předním a hodně nápadným vchodem, který jsme museli později krýt svazováním větví, ocitlo se v menším prostoru mezi stromy a plotem. K plotu se dala stlouknutá lavička od ní, co doma udělala. Šikovná. Na ní jsme seděli, požírali brambůrky a pili Colu. Také je příjemná a veselá vzpomínka na to, jak jsme ze starého velkého zelenomodrého gauče u popelnic vzali velké polštáře, na kterých se na gauči sedí, a přes celou naši městskou část je tahali. Já zase z polystirenových kostiček doma nabarvených tmavězelenými odstíny udělala poličky, tím, že jsem je ponavázala mezi čtyři tenoučké kmeny keře. A čelem k přednímu východu po pravé straně byla dlouhá chodbička, jejž jsme jí vacházeli, a to byl zadní vchod. Dalo nám dost práce odstranit nebezpečné větévky. Bylo to krásné a příjemné být v tom našem úkrytu. A to je teď minulostí.

Udělala pár kroků, aby vyšla na tu vyvýšeninu a hlavou proklouzla dovnitř jejich bývalého místečka. Pusto. Malí školkáčci tohle místo dávno vyvrakovali. Zašla zpět dolů a snažila se pokouknout obloukem po domě její bývalé kamarádky. Tam toho také zažila plno, a stejně jako s ní, i tohle je minulostí.

Ona odešla na gynázium. Jediná ze třídy, se kterou jsem si nejvíce rozumněla, se kterou jsem toho měla nejvíce společného. Ona jediná mě chápala. A já chápala ji. Proč on také neodešel? Proč se nedostal na gymnázium? Proč? Teď každý den, kdy sedím ve škole sleduji, jak dělá prkotiny, jak v něm nezůstalo skoro nic z jeho já z minulosti. Nedokáže nic udržet v tajemství, které dříve pro něj bylo posvátné. Měl odejít, radši. Přece jenom se na člověka vzpomíná nejlépe v dobrém...Moc jsem nechápala ve filmech věty těch, kteří odmítají svoji životní lásku: "Milovala jsem toho starého, který je teď pohřbený hluboko v tobě." To bych mu mohla říct: "Měla jsem ráda toho starého kluka, veselého, snícího o tom starým nefungujícím tmavým fiatě každý den stojícím před vašim bývalým barákem, a o místě, kde se můžeme zašít a nikdo o nás nebude vědět. Ten však už není, možná, je to ten nejmenší kousek ležící hluboko v tobě, ale na povrch se nikdy nedostane."
Člověk se mění, i on, i já, a nikdo z nás nemůže říct, jestli k dobrému či zlému....

Tak a i když se to nezdá, teď víte něco velkého o mě....že jsem ztratila své nejlepší dva kamarády...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama