Únor 2010

NV - 23. V podzemních prostorech

28. února 2010 v 18:00 | Shiroa |  Nebezpečné vidiny

23. V podzemních prostorech
Yamian už zmizela, teď všichni čekají na mě, až tam také vlezu. Mám pocit, že tu také platí pravidlo Dámy mají přednost, ale nejsem si tím jistá. Každopádně mi nepříjemné a vyčkávací pohledy od všech vadili a donutili k té díře přikročit. Zvedla jsem nohu a dávala pozor, aby se mi nezamotala do pláště, a vkročila na první schůdek. Byl opravdu malinký, pootočila jsem nohu a dál šla bokem. Když už jsem rukama mohla dosáhnout na první schod, začala jsem se opírat, ale bolí mě ve dlaních, takže to až tak moc nejde. Ale přeci se jen zmenšila pravděpodobnost, že spadnu.
Jak jsem šla hlouběji, kolem čtyř až pět metrů, konečně mé nohy dosáhly na nerovnou kamennou podlahu tohoto místa, a také jsem uviděla světlo pocházející ze zapálené pochodně v rukou Yamian. Světlo ohně se jí odráželo v stříbrných vlasech a přidávalo na lesku. Přikročila jsem k ní, přeci na mě z vrchu padá několik smítek z toho, jak dolů přichází Alex, za ním se chystá Black.
S těmi pár kroky na mě více dolehla místní atmosféra. Vlhko, puch mokré hlíny, je to tu…divné. Připomíná mi to jeskyni, kde se to stalo. Jeskyni bez krápníků, s podobným puchem, vzhledem.
"Alexi, řekni Blackovi, ať sežene dříví!" řekla tiše Yamian a její hlas se rozléhal prázdnotou jako ozvěna. Alex to vzkázal a já viděla, jak se dostalo dovnitř nepatrně více světla od toho, jak odešel a nic tak nestínilo paprsky slunce.

Črtky - Březen, Duben

28. února 2010 v 10:23 | Shiroa |  Traditional Art
Črtky za měsíc Březen - od nejnovějších po nejstarší....


Ti - 10. Pomsta Goroki-senseie

26. února 2010 v 14:22 | Shiroa |  Tajemství intrik

10. Pomsta Goroki-senseie
"Goroki-sensei, kde myslíte že můžou být?" špitla tiše mladá dívka a stále se kolem sebe rozhlížela. Snažila se svýma tmavýma očima zahlédnout dva chlapce, kteří se tu stále nenacházeli. Rozkaz zněl jasně: v poledne se setkat na mostě u horkých pramenů. Snad tam nezašli a nezdržují se právě v těch příjemných lázních.
Goroki se poškrábal na bradě, v očích zlostný výraz. Těšil se, až téhle trojici zadá ty nejhorší úkoly a mise, jaké mohou splnit. Tohle bude jeho odplata za to ponížení u ninjů celé Konohy. Už se těšil.
Zpoza domu se vynořil kluk, jeho dlouhé vlasy se za ním vznášely, a na dálku zářily bílo fialkové oči. Bylo na něm znát, že mírně pokulhává od vyčerpanosti, ale kdo by se mu divil? Doběhl udýchaný na most a mezi popadáváním dechu vykoktal omluvu.
"Zdržel jsem se…doma…víckrát…nestane…" pak se opřel o zábradlí mostu a uklidňoval se. Goroki-sensei vyvýšil pohrdavě hlavu a očekával ještě jednoho pozdního chodce. Na toho museli čekat ještě dalších deset minut, než se objevil vysmátý společně se svým otcem, kopírovacím ninjou Kakashim. Jakmile Kakashi z dálky zpozoroval Gorokiho, nasadil úsměv pohledem, když si vzpomněl, jak vychytrale jeho syn získal zvonečky.
Zatímco Raigi odbočil na most, jounin jenom všem zamával a pokračoval rovně směrem ke kanceláři Hokage, přeci tu bylo něco, co si potřeboval vyřídit.

Zkamenělá duše

24. února 2010 v 10:51 | Shiroa |  Poezie
Nwm proč jsem chytla inspo dnes ráno a vytvořila tohle méně povedené dílko. Schválně kolika lidem s ebude chtít tu smět rýmovaných i nerýmovaných a nechápavých veršů číst :-D :-D :-D Jo a dol znamená dole...prostě dol. (když vymyslel Mácha, že bolest může být bol, tak proč ne? :-D :-D)

Běží dívka zběsile,
její nohy jsou nesilné.
Každým krokem,
každým skokem,
k milému se přibližuje.

NV - 22. U paláce Agoi

23. února 2010 v 18:00 | Shiroa |  Nebezpečné vidiny

22. U paláce Agoi
Uběhla půlhodina, možná i více. To vše bez jediného slova, většího pohybu či nějakého zvuku. Byla to doba trpění. Teda aspoň já jsem trpěla. S chutí do akce mi nezbývalo nic jiného, než tu nově nabitou energii nechat utíkat a proměňovat ve ztuhlost.
Až po téhle době si paní Yamian stoupla, na dalších pár minut odešla, aby se rozhlídla a zhodnotila situaci, a následně poslala Alexe jako méně nápadného koupit potřebné věci. Bylo mi těžko, když odešel. Nikdo mě nepodepíral, nikdo se mě ani trochu nedotýkal teplýma rukama, uklidňujícíma.
Složila jsem si ruce na hruď a čekala. Protože čekání je jediná možnost. A dočkala jsem se. Stále se ohlížel, jak k nám přikračuje. V ruce nese tašku plnou menších věciček, podle tvaru jsem si domyslela, že to jsou nějaké bulky pečiva, ovoce a zelenina, a možná že nějaké maso úplně na spodku. Tak jsme mohli pokračovat v tiché cestě. Obešli jsme tu vesnici, už se v ní skoro na pár domů nesvítilo, lidé se opili tak, že nemělo smysl v opíjení pokračovat a tak zodpovědné manželky své nemyslící muže doprovodili domů. V následující době už jsme nikoho nepotkali.

Ti - 9. Drsné podmínky síly

22. února 2010 v 10:20 | Shiroa |  Tajemství intrik

9. Drsné podmínky síly
Rychlé nádechy a výdechy, špína, pot, krev, spousta zbraní lesknoucích se na slunci, nohy zabořené do ušlapané trávy, bojová pozice, natažené ruce, poté pohyb, ladné otočky, avšak s velmi bolestivými následky, žuchnutí na zem, vstávání z posledních sil, využívání poslední chakry.
Tohle je tvrdý trénink Dashima a jeho otce Nejiho. Vždy když takhle bojují, po celém dvorku se jen víří vítr, ze stromů odpadává listí, do zdí se zabodávají shurikeny a kunaie, a ty taktéž tvoří škrábance a odřeniny na tělech bojovníků, více na Dashimovi, Neji jenom velmi zřídka, vždyť je také jounin. Ale přeci jen k něčemu tyhle těžké a tvrdé boje jsou. Dashimo se velmi rychle zlepšuje a mnoho lidí v něj věří. Právě teď však musí uhnout návalu shurikenů mířících na nejcitlivější místa.
"Kaiten!" mladý genin se roztočil na jednom místě a kolem něj odstředivá síla chakry a větru odstřelila všechny zbraně do boků. To byla poslední obrana. Jestli má mladý ninja začít ještě dnes plnit mise, měl by si dát přestávku. To došlo i Nejimu, a když viděl Dashima vyčerpaně držícího se na nohách, ukončil trénink.

NV - 21. Mimo město

19. února 2010 v 18:00 | Shiroa |  Nebezpečné vidiny

21. Mimo město
Vlasy mi spadly do tváře, jakmile jsem sklopila hlavu a podívala se na tu podivnou rukavici držící v mých dlaních. Tohle že je zbraň? Podle popisu od Yamian mě to připomnělo laser, ale tohle není tenoučké světýlko, tohle je osamocený kus letícího světla v oválném tvaru. Jakou technologii tu mají? Je lepší než ta naše? Nebo horší? Copak nevymysleli to, co my jsme vymysleli, a naopak přišli na něco, co nám stále uniká? Takhle to je?
Prstem jsem přejela po stříbrných kruzích, jež se na rukavicích ostatních vytvarovali do kužele a vystřelili to nebezpečné světlo podobné oranžové světlici bez nijakého kouře. Odmítám si tohle nasadit na ruku. S mojí šikovností bych za rekordní čas postřílela všechny v mém okolí. To vážně nechci.
Provlékla jsem prst přes jednu gumičku svazující k sobě ty plechové destičky a rukavice mi tak visela zpod volného rukávu pláště, jak má svěšenou ruku a poohlížím se po ostatních.
"Můžeme jít. Čeká nás dlouhá cesta, a mi ji musíme zvládnout bez jakýkoliv pauz, nepozorováni a co nejrychleji. Tak pojďme," pravila, její oči zajiskřili v tom nejmenším světýlku, co tu bylo, a otočila se, já s ostatními ji následujeme.

Trápení

18. února 2010 v 21:06 | Shiroa |  Digital Art
Jo, Trápení. Tohle je název pro můj výtvor...ať už z toho jeho zmateného výrazu, tak z toho, že jsem s tím měla trápení...takže vzhůru do úvdoních klábosů o dílku!! :-D

Ti - 8. Neko no.......jutsu!

18. února 2010 v 15:00 | Shiroa |  Tajemství intrik

8. Neko no…….jutsu!
"Osm set šedesát čtyři, osm set šedesát pět, osm set šedesát šest, osm set šedesát sedm, osm set- Ne, zase od znova!" tichý ospalý hlásek promlouval v přirozeném tichu přírody. Narušoval tak zpěv ptáčků, jenž na něj později začali vřískat, ale po chvíli odletěli nacvičovat svá zpěvná čísla někam jinam. Pod stromem ležel chlapec a počítal. Nic jiného totiž neměl právě na práci. Čekal na svého, jako vždy příchozího pozdě, otce.
Stále nic. Měl chuť vytvořit několik kage bushinů a poslat je prohledávat les, avšak odolával pokušení s myšlenkou, že se mu podaří určitě vymyslet nějakou pomstu. Napadl ho trik s harémem, ale po události, kdy tuhle techniku použil na svého senseie mu to přišlo ohrané a tím pádem s menším účinkem. Možná že…
Pod tmavomodrou maskou se mu zrýsoval šibalský úsměv a z lehu se přesunul do sedu, upravil rozcuchané vlasy a několika pravidelnými nádechy a výdechy se uklidnil, což teď potřeboval. Sepjal ruce k sobě a promotal prsty do náležitého tvaru. Teď stačilo zapojit svou fantazii a nahromadit chakru, energii, která protéká všemi lidmi, každičkým kouskem těla a posiluje ho. Bez této energie by byly všechny techniky nic platné, a i bez samotné chakry by byl život těžší. Vždyť ona zaručuje zdraví, díky ní se hojí rány znatelně rychleji a to i bez pomoci nějakého medika. A díky ní si teď snažil Raigi vzpomenout na jednu chvilku, jeden okamžik. Kdy to bylo?

Ti - 7. Jednoduše problematické ráno

15. února 2010 v 15:00 | Shiroa |  Tajemství intrik

7. Jednoduše problematické ráno
"Ahoj mami, už jsem tu," ozval se smutný hlas jedné dívky. Odložila si své vysoké tmavé boty s dvěma stříbrnými proužky a vydala se hledat svoji matku. Nebyla v kuchyni, ani v jejím pokoji. Dokonce ani v obýváku. Našla ji až zdrceně sedící na křesle, na nímž je teď závislá, a hledící oknem na nebe.
"Mami…jsem tu…" špitla tmavooká dívka a přikročila k bývalé kunoichi připoutané na vozík. Oblečena v jednoduchém kimonu s tváří dost podobnou své dceři vyhlížela neviditelné. Vzpomínala na staré časy, na to, kdy byla výborný ninja plnící povinnosti a s nejmenším počtem neúspěšných misí. Ale ta nehoda…změnila jí život. A proto i přes všechnu snahu nejlepšího medika Haruno Sakury skončila tady. Osamocena jenom s tímhle hranatým a obyčejným křeslem.
"Jak bylo?" zeptala se její matka Ayougote Kin. Ale tento tón, obyčejný a neprožitý tón, naznačoval, že tahle otázka je jen ze slušnosti.
"Ani jsem neměla šanci si pořádně zabojovat, ale postoupili jsme, získali zvonky."
"Vážně?" tón už nabýval zájmu. Aliko kývla. "Víš…přemýšlela jsem," pokračovala tiše matka, "že když se už nikdy nevrátím ke své práci, musím vykonat oběť a plnit sen někoho jiného."

NV - 20. Kapitola – Zbraň v mé ruce

14. února 2010 v 18:00 | Shiroa |  Nebezpečné vidiny

20. Zbraň v mé ruce
"Sendaire, obvolej všechny hlídky, ať se shromáždí kolem domu představenstva. Musí hlídat všechny ulice, ne jenom na jednom místě. Tak se dá případnému nepříteli naděje, že se Felicie schovává právě tam. Jednu hlídku postav i k branám, možná dvě, podle toho, jak to bude vycházet. A hlavně: střežte madam oretantku, protože teď tu delší dobu nebudeme. Nebojte se útočit, buďte připraveni k boji," její tvrdý hlas působil jako zákon, jež s nedá porušit. Pak se poohlédla po Kalii, aby jí dala rozkaz. "Ty se připoj k hlídce číslo 5, jejich člen," zasekla se a pohlédla dolů, "nás zradil, a nevíme, jestli něco takového neudělají i jeho společníci. Stav se u bylinkářky Ireny, aby ti dala nějaký jed, případně…" nedořekla a pohlédla zpět na Sendaireho.
"Dávejte na sebe pozor. Ať je co nejméně obětí…" šeptla a zvedla hlavu, avšak jí do tváře nevidím. Vsadím se, že právě se mu dívá do očí způsobem, jaký jsem ještě neviděla. A ten hlas k tomu…nechtělo se jí loučit. Až mě u srdce hřálo při pomyšlení, že ta ledová dáma neudržela svou bezcitnou masku. Je člověk, stejně jako já.
Sendaire si kapuci zatáhl více do obličeje, jeho červené vlasy zmizeli, a společně s Kalií tiše odcházeli. Jejich kroky ani nebyly slyšet. Vůbec nic.

Ti - 6. Život klanu Hyuuga

12. února 2010 v 15:00 | Shiroa |  Tajemství intrik

6. Život klanu Hyuuga
"Jsem doma!" rozezněl se nijak neprožitý tón celým domem. Jinak bylo ticho. Jediný hluk tvořili šlápoty bosými nohami na podlahu. Tyhle baráky byly jaksi prázdné, žádné obrazy na zdech, žádný velký nábytek, ale i tak se tu cítil Dashimo jako doma. Prošel několika tmavými místnostmi, až neusoudil, že jeho rodina jsou nejspíš na návštěvě otcovy sestřenice Hinaty a jejího manžela Kibi. Prošel celý byt, ale temno a ponuro, jež na něj doléhalo a i jeho světlé triko s mírným nádechem modrosti v tomto prostředí vypadalo tady šedě. Nezbývalo mu nic jiného, než přejít pár bloků ulic a dojít za rodiči, jak ráno slíbil. Očekává, že ho naučí otec nové techniky.
Odešel z domu a podíval se do světla zapadajícího slunce. Jeho bělavé oči chytaly levandulový nádech, v západu slunka ještě mírně oranžový. Ze světla se mu udělalo dobře. Zrychlil v kroku a hnal se za rodinou.

NV - 19. Začíná válka – Trik s přemisťováním prozrazen

9. února 2010 v 18:00 | Shiroa |  Nebezpečné vidiny

19. Začíná válka - Trik s přemisťováním prozrazen
Světlo? Světlo? Co je to? Ne, to je žárovka. Jinak je všude tma. Aspoň z okna. To je můj výhled po prvním otevřením očí. Co tu dělám? Ležím na posteli. Neusnula jsem náhodou na židli? S Blackem si to vyřídím. Se zaťatými zuby se zvedám, ale Black nikde. Místo toho na jeho židli seděla dívka, možná o něco starší než já. Vypadala na časté experimentování s vlasy, tmavohnědá barva hořké čokolády a na povrchu tenoučké ale hustě naskládané pramínky růžové. Vypadala vesele, neberoucí nic vážně, za to mohli nejspíš poskakující jiskry v medových očích. Jinak měla jednoduchý obličej, ničím zvláštní a přeci hezký.
"Jsi vzhůru!" sic je starší než já, její pisklavý hlas ji omlazoval o víc jak tři roky. Naklonila se ke mně a usmála se. Já stačila jen pokývnout hlavu, stále si snažím všechny myšlenky uspořádat a trochu se mi to daří.
"To je dobře! Aspoň tu nebude taková nuda," začala jsem pochybovat o jejím věku, ale vážně její fyzický vzhled a hlas se způsobem mluvení nedávalo dohromady něco přirozeného.
"A ty jsi?" trochu ospale, ale přeci jenom.
"Kalia," odpověděla hned a nervózně se protahovala.
"Kde je Black?"
"Kdo že? B- B- Black! Ten šel, paní Yamian ho hned odvolala ze služby, když viděla, jak vyřízený je po tom střetu s-"

Ti - 5. Rodina Hatake

8. února 2010 v 15:00 | Shiroa |  Tajemství intrik

5. Rodina Hatake
Otevírají se dveře. Něčí noha vkročila dovnitř. Ucítila tak nádhernou příjemnou vůni rozléhající se po celém domě. Vůně čokolády a medu, vůně sladkého. Osoba se okamžitě rozběhla do místnosti, odkud to všechno pocházelo. Pod jejíma nohama vrzaly dřevěná prkna. Konečně vběhla do kuchyně.
Všude tu bylo krásno. U zdi se leskly kachličky, jimiž byly vyložené holé zdi nezakryté bílým či hnědým laminem linky. I černobílý sporák se leskl.
Nejspíš se tu někdo pustil do uklízení, ušklíbl se mladý chlapec s rozcuchanými šedobílými vlasy. Ale bylo mu jasné, že to jeho matka nebyla. Sundal si boty než došel k nízkému stolku a sedl si k němu. Už se mu sbíhaly sliny nad tou dobrotou, která se pyšnila svou vůní a krásou na lince. Věděl, že tohle je pro něj, jeho odměna od sousedky. Sousedka ví, že tento koláč naprosto zbožňuje. Piškotový podklad s marmeládou, další piškotovou vrstvou, na tom tvarohový krém politý medem a nastrouhanou čokoládou s kousky ovoce.

Očko - temperky

6. února 2010 v 13:27 | Shiroa |  Traditional Art
Mno, konečně sjem se odhodlala to oskenovat a dávám to sem...ale ještě předtím chci, abyste udrželi minutu a půl ticha...prosím...nejspíš totiž...:´-( fňuk...:´-( mi asik zemřela jedna ze tří palem a druhá je v kritickém stavu....já koza je zapomněla zalít...:´-( ještě stále mám naději, že se vzkřísí, aspoň jedna, ale ta druhá :´-( Prosím, tolerujte můj smutek za jednou mojí láskou.
A teď k výtvoru: Zkuste si nedávat moc velký rozměr tohoto, protože zblízka to je - jak říkám - katastrofální, ale z dálky s emi to docela líbí. Pak - ta kůže měla být oranžovorůžová, ne růžová, aneb skener si trošičku s tím pohrál. Další mínus je ten odlesk, teda spíš pous o odlesk, no ale jaksi je mélo světlý, a to sjem si myslela, že je světlej dost, a navíc....nepovedenej, nechce se mi upravovat. Oči jsou také vadné, nějak divné, oční stíny ujdou....a nevěřili by ste, kolikrát sjem si při malování (nejvíce těch řas) říkala: Tak a te´d sjem to po*:-Dale co...pls, kritizujte, protože tohle je dílo (podle mě) hodné nastyl šesťačky...mluvím jenom o sobě, ju? :-D jo,a přičtěte k tomu mínus i za ty vyplýtvané temperky...(na mě nikdo nemá:-D :-D)

Jo, je to snaha o napodobení tohoto pictu z DA:

Ti - 4. Goroki-sensei má problémy

5. února 2010 v 7:18 | Shiroa |  Tajemství intrik

4. Goroki-sensei má problémy
"G-Goroki-sensei!" vyřkli všichni tři sborově jméno jounina, kterému připadli pod vedení. Najednou je všechny ovládl mírný strach z toho, co bude následovat.
"Ano, já. Myslím, že mi něco dlužíte," natáhl ruku a očekával nějakou věcičku. Nikdo však nic nedal, a zvonky ležely pečlivě schované v Raiginově kapse.
"Sensei, žádný ramen jste nám nikdy nekoupil, takže nemyslím si, že jsme něco dlužní," promluvil nevinně ninja s bílými rozcuchanými vlasy. Ta věta ještě Gorokiho více rozzuřila.
"Dejte mi ty zvonky!"
Všichni tři mladí se po době podívali s nechápavou maskou.
"Ale ty nám náleží," obhajoval Dashimo. Goroki se začínal vztekem červenat.
"Vy malí, nezbední, drzí-" pokračoval by dál, kdyby ho někdo nepřerušil.
"To už stačí, Goroki," ozval se z ulice přísný hlas.

Stařík:-)

4. února 2010 v 19:35 | Shiroa |  Traditional Art
Heh...Jo, tak to dnes byl divný den! Místo kreslení různých detailů obličeje nebo ruky jsme měli dělat nějaký plakát aneb antikouření:-D chápete, ne? No, já měla úplně vygumovanou hlavu, co bych mohla udělat, protože jsem se tak těšila na ty detaily, až budu malovat očíčka a podobně...no, jenže bohužel, musela jsem kreslit ten plakát. A protože mě nenapadlo nic jiného než nějaká hlava chlapa co kouří a dým tvoří bublinu do který chci něco napsat, nejakej text, jeho smutný životopis (aneb jak jeho rodina je závislá na cigaretě, jak ztratil prachy a nakonec kvůli rakovině plic umírá) a vzniklo mi toto....
1) je to na A3, taže se to nevešlo celý a má hlavičku hořící cigarety odkrojenou, stejně jakou kousínek jeho ramena.
2) Já jako "expert na vlasy" jsem je jako vždy úplně zmotala, aneb nepiplačky jako já si s těma kusama nití na hlavě nerozumí:-D Jsou malované pentelkou, protože se tolik nerozmazává jako tužka 4B, takže je to světlejší...
3) jo, fousy mi zkuste taky prominout, ale vážně za to nemůžu:-D :-D (a to jsem to kreslila:-D)
4) Jestli vám to příjde nedostatečně rozmazaný, kostrbatý tahy atd, uvědomte si, že člověk jako já, co neví že existjí vrásky, to prostě jedině takhle dokázal znázornit
5) trochu si připadám jako mrcha (a víte proč? já ani nevím...možná:-D), ale musím se pochlubit (*šibalsky se usmívá*), že jsem tohle malovala bez ejdiné předlohy, což je u mě veliký úspěch a zázrak (a výsledek také stojí za ho*, protože tam nic neladí:-D Malý oči, velká huba...:-D)
6) Kdo si všiml, že všechny moje výtvory bez předlohy mají stejný nos (jako tvarově a prespektivně), tak to je borec...ani nemusí být...ale proč tomu tak je? Jednou jsem takový nos malovala a nějak s emi vryl do ruky, taže jiný nos teď bez předlohy namalovat nedokážu:-D
Tak a konečně se dostáváme k samotnému dílu:-D

NV - 18. Nebezpečí v důvěře Erenů

4. února 2010 v 18:00 | Shiroa |  Nebezpečné vidiny

18. Nebezpečí v důvěře Erenů
"Jenom…" zadrhla jsem se a přemýšlím, co mi na tom všem nesedí. Byly to dvě věci a já se snažím přijít na odpověď. Yamian natočila zvědavě hlavu mírně na bok.
"Co by se stalo, kdybych v té jeskyňce nebyla?" myslím že znám odpověď na tuhle otázku, ale i tak jsem se zeptala. I když zmateně vrtím hlavou a přemítám si, proč jsem vůbec tam lezla, proč mě to tak vábilo, kde jsem sebrala odvahu.
"Nejspíš to, co se stalo s námi. Každý od nás se může přemisťovat, jelikož nikdo u brány nebyl a tak v sobě máme rozletlé kousíčky té brány. Ale u vás se zachytily v tobě, tak nejspíš proto."
Přesně odpověď, jakou jsem čekala. Tolik námětů mám na přemýšlení, ale nemohu vůbec zapojit hlavu. Ne, nedokážu. Potřebuji spánek, dlouhý minimálně půl dne, nejlépe den a půl, možná i více, jestli by to bylo možné. A možná by ani to nestačilo, hodila by se mi sauna, kdy bych jen odpočívala, případně nějaká masáž…Napadá mě tolik věcí, které bych mohla v této chvíli udělat.
"Hm…" vydala jsem bezduše a udělala pár kroků k posteli, na níž teď sedím. "Ale…ale…co mám dělat?"
Moje bezmocnost se každou chvílí zvětšuje a ačkoliv se dovídám spousty věcí, nic nemění na tom, že stále nevím, co mám dělat, o co přesně těm Degrantům jde. Chtějí mě nějak nadrogovat a použít jako nástroj, abych všechny brány otevřela úplně a oni se mohli viditelně pohybovat mezi námi? Nebo ty kousky ze mě nějak vyndat a používat ve svůj prospěch? Nebo mě jednoduše zabijí, abych jim nemohla zamezit přístup do mé dimenze a zpět? Je jisté jen to, že mám dosti společného s branami a touhou Degrantů ovládnout svět. Ano, to je jisté. Ale možná i o tomto faktu pochybuji. Možná.

0.2 - Na útesu

4. února 2010 v 17:23 | Shiroa |  Designy blogu
Název: Na útesu
Datum: 4.2.
Spokojenost: 79%
Poznámky: Docela obyč, použity picty od omupied a hiliuyun, a jestli vám bude až moc to písmo bít do očí, řekněte a pokusím se ho ztmavit nebo co...ju?
Náhled:


Štěstí

3. února 2010 v 21:42 | Shiroa |  Jednorázovky
No, u nás ve škole byla před týdny nějaká olympiáda z češtiny, a ta také zahrnovala povídku an téma Měl(a) jsem z pekla štěstí. Bohužel jsem tu olympiádu musela psát (což bylo nemírně nudné a výsledek katastrofální) ale aspoň ta povídka se mi povedla...jsem ji vmáčkla na 29 řádků...a nedala osnovu. Upřímě - na osnovy kašlu, vždy ji udělám až na konec, když už mám...prostě podle ní se nedá vyprávět:-D Až moc omezuje:-D

Měla jsem z pekla štěstí…
Je obyčejné ráno, jako každý den. Venku je tma. Cesta je pokryta bílou vrstvou, sem tam hnědou, nebezpečně se lesknoucí. Svítící digitální teploměr na budově naproti bytu ukazuje -8 stupňů Celsia. Odvrhnu pohled z okna dovnitř mého pokoje s podivným pocitem říkajícím, že dnes bude zvláštní den. Měla jsem pravdu? Sama nevím. Nevím, jestli to, co se stalo, mám nazvat zvláštním.
Hotová a nachystaná na vyražení z domu se přemisťuji z pokoje do pokoje kontrolujíc si věci, abych nic nezapomněla. Nakonec si hodím batoh přes záda a vrhám se po důkladném zamčení dveří dolů ke vchodu ven, do chladného prostředí. Vycházím ven. Na kůži mě zamrazí a naskočí husí kůže. Nejsem zvyklá na zimu a už vůbec ne na takovou. S hlasitým výdechem se rozhlédnu a překročím z dlaždicových zablácených kostek na udupaný sníh, místy hnědý od špíny, někde žlutý od psů žijících v tomhle okolí. Na poslední chvíli se zachytnu zdi baráku a nespadnu tak, jak očekávala má mysl při krůčku na nerovný klouzavý povrch. Čeká mě zajímavá cesta.
Postupem času jsem si zvykla na klouzání, ale stále nastal nějaký špatný krok, pohyb, který tělo vyburcoval k marnému udržování rovnováhy a následnému tvrdému dopadu. Už mě to přestává bavit. Džíny jsou mokré, svaly pod ním promrzlé a omlácené. Záda bolí a bunda na nich není béžová, jak by měla být. A nikoho nezajímalo to, že je kryl batoh. Sníh se dostal kamkoliv.
Dostávám se na křižovatku. Taková menší, bez semaforů ani jiného dohledu, všem stačili značky, jež se stejně nedodržovaly, ani rychlost v tomhle místě. Kdo by se o to také staral, že? Každý můj krok mě přibližoval k odbočce do vedlejší ulice. Ještě pár ulic a cíl mé cesty je přede mnou. To jsem však nepočítala s tou událostí.
Vrzot. Skřípot. Smyk. Hrčení. Křik…Všechny zvuky se udály tak náhle, že se diví, jak jsem je stihla zaregistrovat. Ten křik byl z poloviny můj, neboť po rychlém otočení za zdrojem zvuku nešlo dělat nic jiného. Po zledovatělé silnici smykalo plnou rychlostí menší auto, nešlo nijak ovládat. Žádné brzdy nepomáhaly. A mířilo přímo na mě. Nestačím uhnout. Ale-
Trajektorie smyku se na poslední chvíli změnila. Jen minimum metrů a skončila bych pod vozem. Avšak mé zastavené srdce nepovolilo. Auto nabouralo do zdi vedlejšího domu. Nevnímala jsem čas. Ani to, že lidé se sbíhali, volali pomoc, ani to, že z auta vystoupil řidič a držel si látku na čele. Látka nabývala červené barvy, stejně jak sníh pod řidičem. V mysli mě znělo stále to samé. Měla jsem z pekla štěstí…