Únor 2013

SPN DaeJae - Úvod + "Prolog"

28. února 2013 v 19:34 | Nishi |  SPN DaeJae

Jelikož jsem poslední dobou docela upnutá na seriál Supernatural, když se naskytla možnost něco psát a měla jsem "vize", neváhala jsem spojit svět kpopu a Supernatural. Dvě úplně odlišné věci, které nemají snad nic společného :D
Je pravda, že nejsem zrovna originální a dost jsem se inspirovala Desti- ... Deanem a Castielem, ale Daehyun má vlastní příběh, který vypráví, a upřímně, lovci jsou si všichni dost podobní.
Takže tohle byla kpop ff na zakázku pro kamarádku, a tak nespatřila nic víc než odesílací okýnko messangeru. Docela jsem váhala to sem dát. Například taková Glance of Elegance (další ff, kpopová, a to čistě a co nejreálnější) je uložená v mém počítači a tam i zůstane.
Ale protože už ani nic nepíšu, tohle byla možnost se nakopnout a zabavit se spojením mých dvou oblíbených věcí.
Není to nic artistické, je to napsané amatérštinou (vlastně já pořád píšu amatérštinou -.-), u které si ti více zkušení říkají, že paní "spisovatelka" by s tím měla praštit. To jsem taky udělala. Proto je tohle napsané pro zábavu. Aspoň to není taková blbost jako JMD.
Jo, a upozorňuji. Když jsem to psala, byla jsem vždy dost Supernaturalovsky naladěna a myslela jsem trošku anglicky a jako Dean. Takže sprostá slova, nespisovné výrazy... Ono kdyby jste byl někdo, kdo žije jen ve spodině, zabíjí různá hovada atd., určitě byste nevydrželi a nadávali při každé příležitosti. To dělají i normální lidé.

Takže.
Základní info:
FF na skupinu: B.A.P
Pár: DaeJae (..?..)
Žánr: Akční, nadpřirozeno
Děj se odehrává ve světe Supernatural v průběhu čtvrté série, kdy byla prolomena první pečeť a už zbývá jen 65 pečetí k otevření Luciferovy klece. Andělé poprvé po dlouhé době zasahují do dějin lidstva, aby zabránili Apokalypse...


Kdo jsi?...

28. února 2013 v 18:39 | Nishi |  Útržky mé mysli
Není to povídka. Nemá to určitý děj.
Je to zase spleť myšlenek, takový mix fantazie a reality, kdy sami musíte posoudit, co je skutečné a co ne. A když se vám to podaří, i tak neručím, že z toho skoro něco pochopíte. Ale je to to, co vidím, když zavřu oči a otevřu mysl. Když oči nezavřu, ale přesto otřevřu mysl a vidím různé obrazce, tvary, postavy a scény.
Asi jsem to měla více propojit, aby to dávalo nějaký celek, ale je to rozházené, melancholické, stejně jako když se něco stane (nebo se naopak neděje nic), zavřete oči a představujete si něco úplně jiného.
A název je takový, jaký vznikne, když člověka nic nenapadá :D


Život je pomíjivý. Je zrádný. Je plný zklamání. Každý chápe, co tím myslím. Je to jen snůška činů a slov, jimiž se vtíráme do pamětí druhých a pak z nich zase odcházíme, doufáme, že pro lidstvo něco uděláme. Vynášíme spoustu slibů a pak se jen divíme, proč se k nám ostatní otáčejí zády, když je nedodržíme. Nevážíme si toho, co máme.
Ani já ne.

Být užitečnou

28. února 2013 v 18:38 | Nishi |  Jednorázovky
Být užitečnou

Tma.
Tápala jsem dlaní, ale nedokázala jsem ničeho dostihnout. Sotva jsem viděla na konečky svých prstů. Natož abych viděla svůj cíl, jenž se schovával a nehodlal se ukázat. A žádné světýlko mě neozářilo. Alespoň to by mě vedlo na lepší místo, než bytí v nekonečné temnotě bez hlasů, citů, pachu, bez žádné teploty. Nemoci uniknout, nemoci se nadechnout… touha utéci a odvrátit se od této, jestli to můžu nazvat, skutečnosti, mě nesnesitelně bodala do mysli jako nezastavitelný absťák.
Udělala jsem dobře či ne? Ráda bych řekla něco jako: Nemám čas se takovou otázkou zabývat. Zde však nejde dělat nic jiného. Člověk zapomíná za koho bojoval, koho chránil, koho miloval i nenáviděl. Zapomíná na vše, co se mu stalo. Vzpomínky mizí neuvěřitelnou rychlostí, ale jakési tušení zůstává a i když se nemůže dopídit pravdy, neustále o ní přemýšlí a pokouší se dostat dál a dál a překročit tu bariéru.
Shrábnutí tmy mi nedodalo žádného pocitu, jako bych nechytla ani ten vzduch, jako bych neměla ruce. Je to tím? Opravdu nemám ruce, lidský nejpoužívanější nástroj, zděděný po našich předcích? Pokusila jsem se létat, paže se zvedaly a vydávaly vlnu pokračující až ke konečkům prstů. Skákala jsem do výšky ve snaze tu černou mlhu rozvířit a zřít obraz. Naděje mi mizela před očima. Mizela před očima… ani jsem ji neviděla, žádný růžový plamínek ve mně neplápolal. Ta slavná naděje byla dávno zakryta, zahalena, zhasnuta. Není ji. Snad ani neexistovala. Slovo ztratilo svůj význam, dokonce mnohem dřív, než jsem se dostala sem. Už ve světě plném rozličných barev a vůní bylo slovo pouhým slovem a paprsky slunce možná přinášely den v pravidelném intervalu, pronikali do domů a do lidských srdcí, však já se cítila jako zavřená ve sklepení. Vzduch byl těžký, suchý, dusil mě. A já čekala na vysvobození nepřetržitě den co den.
Tohle je to vysvobození, o němž jsem snila. Udělala jsem věc, jejíž důsledek mě přinesl sem, a nelituji toho. I přesto, že tahle propast ničeho je plná žalu, slz a bolesti, necítím nijaké svírání mé hrudi, nepotřebuji dýchat. A o ničem jiném jsem nesnila.
Tak proč tolik toužím utéci?
Jako bych běžela celou věčnost, ale stále stojím na místě. Opravdu není úniku?
Jako vlna se okolím rozlehl známý zvuk a zasáhl mě. Jeho vysoce položená tónina mi připomněla jemné ťuknutí do klávesy piána a stejně tak mě i pohladila po duši.
Očekávala jsem další stejně čistý přenádherný tón kapky padající na zem, avšak nic. Moje očekávání bylo už po druhé zastřeno zklamáním a opuštěním od původní víry. Nejspíš to bylo pouhé znamení, poslední moje slza před odchodem do věčného odpočinku.
Takže sbohem… ať jsi kdo jsi, tajemná osobo, k níž stejně tahle slova nedoplují.
Kvap. Na okamžik se mě zmocnila domněnka, že tu je někdo další. Někdo hrajíc na piáno smutnou melodii zdůrazňující ono čekání a hledání sama sebe. Jenže křičet jsem nemohla. Místo toho jsem se nevědomky přenášela za oním zdrojem zvuku, který z dálky zněl stejně jako by člověk stál těsně u něj.
Znova káplo. Z klavírních tónů vznikalo silné šustění a mlha dostávala fialový nádech. Začala jsem dýchat, ovšem vzduch se mi zdráhal v krku a neznamenalo to nic jiného, než že se minulost vrací ke mně. Okamžitě jsem začala můj bývalý prostor postrádat, ať to znamenalo jakoukoliv věčnost strávenou hledáním a utíkáním.
Šustění mi jasně říkalo, že nebe žalostivě pláče a truchlí za lidmi ztracenými na bojišti a vytrhnutými ze srdcí jiných lidí. Pláče za ty, jenž nemůžou, a ukrývá slzy.
Bojiště. Jaképak bojiště?
Snaha rozevřít slepené oči se jako jedna z mála vyplatila, ale nečekalo mě nic jiného než zčerněné nebe, tmavý pokoj a uvědomění si svého vlastního těla.
Příšerné vyčerpání ve mně vzbuzovalo pocit, že se mé tělo skládá z pouhých kostí a kůže a že veškeré svaly jsou smrsknuté a slisované. Nebyla jsem to já. Byla to jen část mého původního já a jakási křehká schránka v níž musí pobývat do doby svého konce.
Výhled na tmavě hnědou kaštanovou malbu pokoje mi zastínil určitý muž. Jeho obličej mi byl tak povědomý, že mě nutil to jeho jméno vykřiknout, kdyby bych na něj přišla. Ale nedokázala jsem to. Jen jsem věděla, že ačkoliv toho moc nenamluví, jeho duše je čistá jako křišťálová váza v měsíční záři a jeho myšlenky směřovaly vždy k bezpečí ostatních, že jeho málo vídaný úsměv zahřeje více než nejpřímější paprsek slunce v letním období, že jeho oči jsou jako průzračný oceán plný života, malých duhových rybek, korálů a vlnících řas v rytmu mořských proudů, že jeho vlasy vždy připomenou hejna havranů vzlétajících v kvapu k nebesům…
Vše jsem o tomto člověku věděla s pouhým pohledem, ale jméno mi neustále unikalo z dosahu a já byla příliš pomalá na to, abych po něm skočila a pevně ho sevřela v dlani jako důležitý zlatý prsten děděný v naší rodině po generacích.
Ale copak je jméno? Je to jen jakési označení pro lidi, aby věděli, že mluvíme o nich. Je to jen prostředek k rozlišení už tak odlišných osob. Na co je takové jméno, když v jeho zaznění není ani špetka emocí a pak se ze jména stává obyčejné slovo?
Špetka, ba i více, emocí se ukrývala pod první větou po mém návratu. Očekávala jsem ji. Nenáviděla. Ale přesto jsem byla vděčná.
"Avané, jsi v pořádku?" naklonil se nad mé lůžko a vlasy mu spadaly do přenádherné tváře. Jeho obličej byl doplněn o opuchlé krví podlité oči, starostlivý výraz a jakousi úlevu z mého probuzení.
"Kio…" zašeptala jsem překvapením, aniž by mi tohle jméno vůbec proběhlo myslí a já registrovala jeho nalezení.
Chladná ruka mi přejela po tváři akorát v momentě, kdy přišel i zbytek obecenstva. Skupina různě starých lidí se pomalu hrnula a obklopovala všechny koutky místnosti, kam se dalo sednout. Takové starožitnosti v podobě mahagonového nábytku s nepoškozeným lakem a zlatým zdobením byly rázem obsazeny světlovlasou paní, neuvěřitelně rozcuchaným pacholkem či snědým mužem s vlnitými vlasy v culíku. Všichni posedali, pomačkali si hnědé hábity zakrývající jejich pravé oděvy a napjatě mě sledovali, v jejich tvářích čitelná radost a oddech.
S Kiovou pomocí jsem se posadila a měla možnost si tak všechny prohlédnout a zároveň nechat volný průchod všem starým vzpomínkám. Různorodé obrazy, slova, věty, měla bych se ztrácet, avšak souvislosti naskakovaly automaticky stejně jako s časovým určením daného zážitku. Každý střípek byl důležitá součást, jež se automaticky slepovala s ostatními a tvořila obrovskou skleněnou kouli, v níž byla vidět každá skulinka a nedostatek. A ke mně přicházely i obrazy, jenž neměly s přítomnými osobami nic společného. Najednou mi došlo.
"Kde- Kde je Alfred?" prohlédla jsem znova si tu málopočetnou skupinu lidí, avšak zbytečně. Křiklavě rudé prameny v kontrastu s kočkovitýma očima se nedaly zaplést a já to věděla. Jenže uvěření je mnohdy těžké a v tuhle chvíli bylo až extrémně nepřijatelné, že ten hbitý drzý Alfred tu už není.
A stejně tak Pearle. A Martimose.
Nedávná vzpomínka na ty tři, jak seděli u ohně, povídali si a smáli se, ve mně vyvolala bouřlivý nával emocí a agrese. Ano. Agrese. Měla jsem chuť křičet, mlátit do země, tahat se za vlasy… copak bylo všechno marné? Celá ta snaha zachránit je a obětovat se, copak mi to nevyšlo? Opravdu…?
"On…"
"Neříkej to," přerušila jsem plavovlasou ženu. Nechtěla jsem to slyšet. Odmítala jsem realitu. Mohla jsem jen pozorovat pláč nebe a předávat mu svoji část smutku, svůj úděl bolesti, aby s ní naložil jak sám chce.
"Bylo to… zbytečné…" můj šepot byl sotva znatelný, avšak pro takové lidi, jako byl ten věčně rozcuchaný chlapec, na jehož hlavě mu místo obyčejných vlasů vyrůstalo cosi připomínající trs trávy, byla hračka rozpoznat má slova. Stejně tak i rozpoznat buchot všech srdcí v místnosti. On slyšel vše.
"Nebylo," razantně mi odporoval Kio a posadil se na kraj postele. "Tys je zastavila, nás zachránila. Bez tebe by ztráty byly nepřekonatelně větší."
"Já je nezastavila. Pokusila se je zastavit. A vy jste mi krásně zmařili moji sebevražednou misi," sekla jsem hlavou, můj vztek na sebe samu stále ještě nevyprchal.
"Tys je opravdu zastavila," jestli někdy Kio mluví více než obvykle, tak je to právě v rozhovorech s výskytem hádky. Znova jsem sekla hlavou. Nikdy nebylo možné, abych je zastavila sama. A přesto jsem se všeho vzdala, abych nikomu neublížila, přesto jsem následovala ostatní, i když moje užitečnost nebyla nejvyšší, přesto jsem šla, abych všechny ochránila, když bude potřeba. Ochránit však neznamená zastavit je. Moje role obsahovala pouhé zdržení. To oni museli riskovat své životy, aby odtáhli mé polomrtvé tělo. A to jsem si nezasloužila.
"Nevěří vám," ozvalo se ode dveří. Na prahu postával a o rám se opíral nejmladší člen posádky, jakého jsem kdy viděla. Mohlo mu být sotva třináct a už se honosil s pláštěm bratrstva a odznakem důstojníků. Rysy jeho obličeje sotva měli známku mužnosti a přesto v jeho čokoládových očích chyběla jiskra dětství a bezstarostnosti. Krátké štětiny barvy pláště se mu ježily do všech směrů a zvyk s utíráním si pusy po jídle mu také chyběl.
"Avané, opravdu jsi nás zachránila," promluvila znova plavovlasá žena.
"Teoreticky i prakticky to není možné?" ještě než se mi otevřela ústa a než jsem si vůbec dokázala zformovat svou mluvu do nějakého smysluplného tvaru, ten chlapec opět promluvil.
'Přestaň!' byl jakýsi výkřik v mé hlavě na obranu před jeho nesnesitelným prohledáváním mých myšlenek. Má mysl vždy patřila jen mně. A právě osoby se schopnostmi jako má on nenávidím ze všech nejvíce.
"Kdybych vás opravdu zachránila, Alfred, Pearle, Martimose… všichni by tu byli!" sevřela jsem deku, chtěla se jí zakrýt, abych nic neviděla a nikdo neviděl mě. Kéž by to tak šlo udělat.
"Jenže oni skončili ještě předtím, než jsi se k tomu odhodlala. To si to nepamatuješ?" Kio položil svou dlaň na mou a tímto činem mi jakoby předal kus své síly. Nebo mi alespoň dodal odvahu a já byla schopná se mu podívat do očí.
Ne. Musela jsem být stále na sebe naštvaná. Už kvůli tomu, že v něm nedokážu najít ani kus obviňování, nenávisti vůči mě. Vždyť co jsem dělala? Jen stála a pozorovala, jak lidé kolem mě zápasí, tasí meče, využívají všech svých schopností a dosavadních zkušeností, jak brání sami sebe, své bližní a celou naši lidskou rasu.
Naverbovali mě, abych ostatním pomohla. I přes mé namítání mě odtrhli od rodiny, a to navždy.Ztratila jsem tak svůj normální život, aby jej neztratili mí nejbližší. Že prý na to mám, že dokážu bojovat, že budu posila a každý člověk se hodí… Že mě potřebují. Bylo by jim lépe beze mě.
"Pamatuji."
Ano, pamatuji si na to. Jak jsem koutkem oka zhlédla Pearle, jak padá k zemi, jak její vlasy plápolaly divoce ve větru do posledního okamžiku a zavření očí. Jak se krev mísila s černých prachem mrtvých démonů, jak žluté světlo bliklo v roji bojiště a než si to stačilo uvědomit, této chvilky nepozornosti využil umírající démon ke svému poslednímu ataku. Jak se na Martimose, nejsvalnatějšího bojovníka, vrhlo pět zrůd. Jak pramen světlých vlasů byl objímán tmavou rukou démona a žena i tak přemohla skučení bolestí a bojovala statečně dál proti muži temnoty. A také jak na poslední chvíli Kio zastavil ostří meče pár centimetrů od mého těla.
Jak jsem si tolik přála zastavit všechnu tu bolest, násilí a nenávist. Jak jsem moc chtěla vyřešit všechny konflikty bez hádek a agrese, kompromisem. Jak mé tělo ovládlo přání z dřívějšího normálního života, kdy jsem si žila jako obyčejná naivní dívka a doufala, že se dá všechno vyřešit v klidu a pohodě. Tohle přání mi ukradla beznaděj a bída světa za tajemnou oponou, za vnímavostí lidstva. A tehdy se najednou vynořilo, beznaděj se proměnila v naději přežití alespoň ostatních. Věděla jsem, že se mi sice mnohá přání plní, avšak za velkou cenu, a že i přes sílu té touhy nezastaví ani polovinu útočníků. Také, že jsem slabá a stejně bych v budoucnu nedokázala nic jiného. I přesto jsem soustředila všecku víru v záchranu ostatních.
A skončila jsem tam. V té černé hmotě bez ničeho.
"Pamatuji si to a nedopustím, aby se něco podobného stalo."
Příště všechny ochráním.

22.2. - Eeeh :D

22. února 2013 v 15:21 | Nishi |  Diary
Necítím se provinile, že nejsem vůbec aktivní... možná. Jen chci říct svému blogu 'promiň'. Odnaučila jsem se vypisovat dlouhé odstavce. Možná i proto, že nemám co psát. Už dávno mě opustil pocit typu 'to bych mohla napsat na blog'. A teď netuším, jestli to je dobře nebo ne.
Ale tak jednou za čas, aby se neřeklo :)
Už bylo vysvědčení, už přešli jarní prázdniny i první poprázdninový týden (kterej by se dal nazvat jako bolehlav :D). A k vysvědčení? První dvojka! O můj bože, lepší pocit jsem neměla :D chápejte, po tolika letech čekání a nevědomosti to přišlo a jsem nanejvýš spokojená. Horší byla kámoška, která pořád do mě hustila a vrhala káravé pohledy pokaždé, když jsem dostala špatnou známku. Ale smola, It's my life!
Mám nachystané další črtky, ale je jich málo. Deullie, CNU a SPN DaeJae. Mám také spoustu uložených obrázků Deana, ale ne takovou chuť propadnout tužku. Budu se snažit. Ale až se konečně pořádně vyspím a budu se cítit čistě a ne tak otupěle, jako teď neustále.
Toť můj vzkaz na následující čas nepřítomnosti :)